3. Poprvé ve škole

7. března 2017 v 22:33 | Naomi (나오미) |  TBOML
Ták je tu další díl...podle mě je asi trochu nudný - sakra to bych tu neměla psát, že? - ale zase na druhou stranu je to nutné :P v tomto díle se Naomi konečně setká s Amelií a Kibou *-* takže příjemné čtení :)


Všichni tři šli ulicí přímo do akademie. Naomi se moc těšila. Konečně šla do školy a navíc jak s maminkou, tak i s tatínkem. "Nemusíš být nervózní." poznamenal Jiraiya. "To ty jsi nervózní." zasmála se Kimiko.


Jakmile byli u hlavní brány, téměř všichni se na ně dívali a něco si šuškali. "Proč se na nás furt dívají?" divila se Naomi a podívala se na tátu. Ale ten se jen usmál a mlčky vešli do budovy. Třídu nemuseli vůbec hledat. Už na chodbě bylo plno dospělých lidí a děti pobíhali sem a tam a čím dál se přibližovali ke třídě, tím větší byl hluk. "Tady se prozatím rozloučíme. Musíme podat Hokagemu přihlášku." podotkla maminka a táhla Jiraiyu pryč. Až teď začala být dívenka nervózní. Mám vejít do třídy sama? Říkala si. Počkám až někdo vejde a potom půjdu za ním.
Nemusela čekat dlouho. Děti, které neustále radostně běhali ze třídy na chodbu a pak zase do třídy, se vraceli a vběhli do místnosti jako kdyby tam běželi poprvé. Hned za nimi šla Naomi a rozhlédla se. Tolik dětí! Žasla. Hledala prázdnou židli, nejlépe někde ve předu, aby ji rodiče hned našli.
"Ahoj." Ozvalo se za ní. "Ahoj." pozdravila holčičku s krásnýma fialovýma očima. "Jsem Amelia." usmála se. "Naomi." představila se a poposedla si, protože si k ní Amelia hned sedla a vytáhla z batohu onigiri ve tvaru kočky. "Na. Budeme kamarádky?" Naomi byla šťastná, že má první den ve škole kamarádku a nadšeně přikývla.
Do třídy vešel učitel se štosem papírů. "Dobrý den, jmenuji se Iruka Umino a budu váš sensei pro tento rok. Nyní budu číst vaše jména a vaše rodiče dostanou seznam, co všechno budete potřebovat." Jak to dořekl, začal vyvolávat žáky podle abecedy. "Inuzuka Kiba!" zvolal Iruka-sensei. Ze zadních lavic se ozvalo zaštěkání a poté kolem Naomi prošel kluk s pejskem na hlavě. "Nemusel si sem jít. Stačilo zvednout ruku." podotkl sensei k chlapcovi. "Vážně?"
"Ty jsi zase spal?" Zlobila se Kibova mamka. "Ne bavil jsem se s klukama." Odpověděl rychle Kiba a pak mu došlo, že tohle mámu ještě víc naštve. Paní Inuzuka na něj zavrčela a Kiba okamžitě běžel zpátky na místo. Všichni se smáli, ale jen na chvilku, protože pak sensei konečně vyslovil její jméno. "Mezurashi Naomi!" Naomi rychle zvedla ruku a do místnosti vešel Jiraiya a Kimiko. V celé místnosti zavládlo ticho, takže bylo slyšet, jak si Iruka povídá s rodičy. "Páni, ty jsi dcera Jiraiyi?" zeptala se šeptem Amelia. Naomi přikývla. "Hustý. Lepší kamarádku jsem si nemohla vybrat." objala ji dívka, ale Naomi stále nechápala, proč jsou z toho tak vykulení. A když se na to chtěla Amelii zeptat, sensei přečetl její jméno. Amelia okamžitě zvedla ruku a mávala svým rodičům.

Po dlouhé hodině mohli jít konečně domů. Naominy rodiče, stejně jako rodiče ostatních dětí, čekali u brány. "Uvidíme se zítra." zamávala na Amelii a honem běžela za mamkou a taťkou. "Kam teď půjdeme?" zeptala se nadšeně a v duchu se modlila, aby řekli slovo zmrzlina. "Půjdeme koupit všechny potřebné věci." Usmála se Kimiko. Naomi zmizel úsměv z tváře. "Až vše nakoupíme, dáme si zmrzlinu." Dodal Jiraiya a Naomi radostně souhlasila.

V obchodě se zbraněmi bylo doslova narváno. "Počkej tady." řekla Kimiko a než vešla do obchodu, otočila se ještě jednou k Naomi. "S nikým cizím nikam nechoď, ano?"
"Neboj." usmála se holčička. Sedla si na lavičku a čekala.
"Hoj." přisedl si k ní kluk s pejskem. Kiba! probleslo jí hlavou. "Taky čekáš na rodiče?" zeptal se. "Ano" přikývla a koukala do země. Něvěděla, co má dělat nebo říkat. "Jak se jmenuje?" zeptala se nakonec a koukla se na pejska. "Akamaru. Ale pozor, může tě kousnout." odpověděl Kiba. "Škoda, že kouše." Naomi mu zamávala. Bála si ho pohladit. Kiba se tomu musel zasmát. "Tys Akamarovi vážně zamávala?"
"A co jinýho mám dělat? Vždyť kouše!" bránila se, ale ani ona sama netušila, proč mu zamávala. "pokud tě bude vídat častěji, zvykne si na tebe." řekl, když se uklidnil. "Vážně? Půjdeme teda zítra spolu na procházku ho vyvenčit. Mám psy moc ráda, ale nikdy jsem žádnýho neměla." vychrlila ze sebe dívka a Kiba na ni jen zíral. "J-jasně." odkašlal si a zvedl se. "Už jdeš?" zeptala se. "C-cože? Ne musím přece čekat na mamku!" odsekl. Naomi jeho chování překvapilo. Vždyť ještě před minutou se smál a teď to vypadá, že se na ni z nějakého důvodu zlobí. "Je tady hřiště, můžeme se projít...jestli chceš." řekl Kiba po chvíli. Naomi okamžitě souhlasila a šli.

"Máme všechno?" Ptal se Jiraiya, když vycházeli z obchodu. Kimiko poněkolikáté kontrolovala seznam. "Jo." odpověděla a podívala se směrem, kde nechala Naomi. "Kde je Naomi?" zarazila se. "Není tady?" podivil se Jiraiya a podíval se na všechny strany. "To snad ne! Zase se jí něco stalo!" začala Kimiko panikařit. "Určitě se jen někde prochází." snažil se ji uklidnit. "Určitě se jí něco stalo! A zase jsem ji nechala samotnou!"
"Ale no tak. Nemusíš to přehánět." usmál se Jiraiya. "Přehánět? tys tam nebyl, když ji kvůli tobě unesli, takže mi nic neříkej!" zakřičela na něj. To ho zarazilo, až mu z ruky spadla jedna taška. Ještě nikdy neviděl svou ženu takhle vyděšenou. Kimiko běžela zpátky ke škole a Jiraiyovi nezbývalo nic než ji následovat. Cestou se díval jak doleva, tak doprava. Pak zaslechl dceřin smích. "Kimiko!" zavolal na ni a ukázal na park. Oba si oddychli, když viděli, jak si Naomi hraje s nějakým klukem a psem. Zavolali na ni, Naomi se rozloučila s Kibou, opět zamávala Akamarovi, a běžela za rodiči. "Kam jsi to zase šla?" usmála se na ni maminka. "Jen jsem si hrála s Kibou." odpověděla dcerka bezstarostně. "Příště si hrajte před obchodem. Měla jsi vidět maminku, jak vyšilovala." řekl Jiraiya a Kimiko se na něj zapračila. "Promiň mami, ale tady mi nikdo neublíží." konejšila ji holčička a mamka přikývla. Měla pravdu. "Bohužel je pozdě, takže půjdeme domů a na zmrzlinu se půjde zítra." dodal táta a šlo se domů. "Zítra nemůžu. půjdu ven s kamarádem." radovala se Naomi a vesele skákala po chodníku až domů.

"Omlouvám se, co se stalo." řekla Kimiko, když spolu seděli u stolu. "Měla jsi pravdu. Nebyl jsem tam. Ale už je to za náma." vzal ji Jiraiya za ruku a oba se na sebe usmáli.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
TOPlist