5. Po porážce rozbij meloun!

12. května 2017 v 11:46 | Naomi (나오미) |  TBOML
Gomene pro ty, kteří to čtou. Chtěla jsem díl zveřejnit včera, ale neměla jsem čas...zbývalo mi stále dopsat konec :D
jinak názvu si moc nevšímejte :D jiný mě nenapadl :D

Tento díl je z pohledu Naomi ;)


Byla jsem ponížena...a přede všemi. Co si teď o mě pomyslí? Bude se mi smát? Snažila jsem slzy zadržovat, ale draly se dál a dál. Utřela jsem si mokré tváře. Nohy mě začali pomalu bolet, křeč do boku stále sílila, ale stále jsem běžela přes vesnici. Chtěla jsem být co nejdřív doma, zachumlat se do deky a doufat, že na to všichni brzy zapomenou.


Prudce jsem zastavila u branky. Natáhla jsem ruku, abych mohla otevřít, ale jen jsem na ni tupě zírala. "Co tam tak postáváš?" zavolala na mě mamka. Srdce mi bušilo jako o život. Možná to bylo z běhu, ale spíš jsem se bála toho, jak rodiče zareágujou, až se to dozví. NARUTO mě porazil! Smějte se mi, jsem blbka, že jsem si až moc důvěřovala!
Snažila jsem se jít co nejpomaleji. Dveře do domu byli otevřené, takže jsem potichu vešla, sundala si boty - dokonce jsem je uklidila, kam patří, a vešla jsem do kuchyně.
Mamka byla sama. Nenápadně jsem si oddychla. "Jak bylo ve škole?" zeptala se najednou. Musela jsem si sednout. "Dobrý." odsekla jsem a doufala, že se na nic jiného nezeptá. Nenápadně jsem se podívala jejím směrem. Mamka na mě stále koukala, poté se usmála a dál pokračovala v uklízení nádobí. "Kde je táta?" Nikde jsem ho neviděla. Na jednu stranu jsem byla moc ráda, že tu zrovna nebyl, ale o to větší hrůzu jsem měla z toho, až přijde a bude se mě vyptávat. Možná, když budu zatloukat, tak toho pak naonec nechá a nic se nedoví. Jo, tak to udělám. Nepatrně jsem si pro sebe ještě kývla a pozvolna hluboce vydechla. "Každou chvílí by měl dorazit."
"Tak...tak já půjdu do pokoje." rychle jsem vstala ze židle a směřovala si to do chodby. "Oravdu se nic nestalo?" otočila se ke mě. Viděla jsem jí na tváři ustaraný výraz. Donutila jsem se k úsměvu. "Ne, vůbec nic."

Konečně jsem se dostala do svého pokoje. Lehla jsem si na postel a na chvíli zavřela oči. "Otevřu je a zjistím, že vše byl jen sen." zašeptala jsem do prázdnoty. Jenže se nic nestalo. Opět jsem si připomněla výraz všech a chtělo se mi brečet. "Ne!" rozkázala jsem si a plácla se přes tváře až to zabolelo. "Tak takhle se Naruto cítil, když včera prohrál?" zasmála jsem se jen proto, abych se opět nerozbrečela. Najednou někdo zaklepal na dveře. Vyskočila jsem z postele, hned si na ni sedla a pak se zas postavila. "Kdo je?" Táta nakoukl do pokoje. "Přinesl jsem meloun, chceš ho rozseknout?" usmál se. Přesně to teď potřebuju. Souhlasně jsem přikývla a šli jsme spolu na zahradu, kde už mamka vše nachystala a podala mi dřevěnou pálku. Pořádně jsem se napřáhla a vší silou do melounu přaštila tak, že se rozprskl do všech stran. Ale polovina zůstala na podložce. "Jsi celá od melounu." smála se mamka a podala mi ručník. "Dala jsem do toho trochu víc síly, než jsem chtěla." zasmála jsem se. Teď jsem trochu zalhala, ale jak mamka, tak i táta se smáli a já jim to nechtěla nijak kazit. Táta zbytek naporcoval, sedli jsme si na deku uprostřed zahrady a užívala jsem si sluníčka.
Meloun byl svěží a sladký. Jen těch semínek tam bylo nějak moc. Mamka viděla, jak je dávám na stranu a podala mi talířek. Během pojídání jsem si všimla, jak mi na nohu přistálo semínko. Nejdřív jsem se podívala směrem k nebi, ale nad námi žádný strom nebyl, odkud by to mohlo spadnout. Další semínko mě trefilo do nosu. "Přímý zásah!" zvolal táta a hodil po mě další semínko. "Tatí!" okřikla jsem ho s úsměvem, vzala do ruky svůj talířek a tak začala semínková bitva. Mamka se jen smála s snažila se spíše krýt. Po chvilce nám došli náboje a bitvu jsme museli odložit. "Všude máte semínka." mamka nám pomáhala se jich zbavit, nejvíc jich měl táta ve vlasech.
Byla to pohoda na chvíli nemyslet na to, o čem si budou zítra ve škole všichni povídat. Ino to určitě všem stačila povědět, vždy se za všemi hned hnala s každým drbem. "Naomi," oslovil mě taťka a já se na něj podívala. "Vím, co se dnes stalo." Podíval se mi do očí. Opět mi začali slzet oči. "J-jak?"
"Sledoval jsem celý souboj." usmál se. "Příště vyhraješ." povzbudila mě mamka. Ona to taky věděla? Najednou jsem se rozbrečela. "Měla jsem tě poslechnout. Kdybych trénovala a nepodcenila Naruta, vše by bylo jinak!"
"Možná taky ne." řekl táta a pohladil mě po vlasech. "Další semínko. Dnes jsi prohrála, ale pro příště budeš vědět, na co si máš dát pozor a budeš silnější."
"Máš před sebou ještě hodně soubojů a tréninků. První prohra neznamená, že nad ním už nikdy nebudeš mít šanci vyhrát." objala mě mamka. Nakonec slzy ustali, mamka mi utřela obličej a společně jsme tomu ještě zasmáli.

"Naomi, máš návštěvu." zavolal na mě táta, když jsem se zrovna chtěla jít vykoupat. "Návštěvu?" Vůbec jsem nevěděla, kdo by to v tuhle hodinu mohl být. Že by přišla Amelia? Nebo Naruto, aby se vytahoval, že vyhrál? Oblékla jsem si mikinu a vyrazila ke dveřím. Jen ať to není Naruto.
Na schodech seděla postava v šedé mikině. Srdce mi začalo zběsile bušit. Nebyl to Naruto, ale Kiba. Pořádně jsem se nadechla, abych se uklidnila a mlčky jsem si sedla vedle něj. Kiba se jen lehce usmál a dál koukal před sebe. Připadalo mi, že tam sedíme snad věčnost. Pozorovala jsem dva brouky, kteří se prali o nějaký kus listu, prošlo kolem už šest lidí. Nervozita ve mě stále stoupala. Kiba byl stále zticha a skoro vůbec se nepohnul. Nenápadně jsem se na něj podívala a vtom jsem si všimla. "Kde je Akamaru?" vypadlo ze mě, aniž bych si uvědomila, že jsem to řekla nahlas. Kiba se na mě podíval. "Nechal jsem ho doma. Mamka mu připravila jeho oblíbenou pochoutku, tak jsem se vytratil dřív, než si toho všiml."
"Aha." usmála jsem se. Kiba se na mě stále díval, asi čekal, že řeknu něco dalšího. Aspoň to tak vypadalo. Jenže já nevěděla, co mám říct. Nechtěla jsem se o tom propadáku bavit. Pak jsem si všimla pohybu v okně. Táta! Snažil se schovat, ale moc mu to nešlo.
"Učitel se o tebe bál." Ihned jsem odvrátila zrak od okna a podívala se na Kibu. "Myslel si, že ti Naruto ublížil." dodal po chvilce. "Nic mi není."
"Naruto se taky okamžitě obhajoval, že nic neudělal." odmlčel se a protál si nohy. "Zítra nás čeká poslední test a kdo projde, bude geninem." dodal. "Už zítra." řekla jsem spíše pro sebe. "budu muset jít. Slíbil jsem mamce, že se moc dlouho nezdržím." Vstal a šel k brance. Už? Jak dlouho tu vůbec byl? "Uvidíme se zítra." Zamával a vyrazil domů. Rychle jsem vstala a zavolala. "Díky."
Kiba jen zamával a pokračoval v chůzi. Dívala jsem se na jeho záda dokud nezahl za roh.
"Už je pryč." překvapením jsem nadskočila. Jednou z táty dostanu infarkt! "Já vím." odsekla jsem a šla domů.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Sayuriko MeiLin Hikarashi♥SB♥ Sayuriko MeiLin Hikarashi♥SB♥ | E-mail | Web | 30. května 2017 v 4:28 | Reagovat

Jujky super dielik už sa teším na ďalší...Si ma inšpirovala tak aj ja som urobila ďalší dielik...Za to ti veľmi ďakujem som rada že niekto moje poviedky číta :)...

Tuto ti posielam link na ďalší dielik:

http://sasume.blog.cz/1705/dusa-havrana-6-kapitola#pridat-komentar

2 Naomi (나오미) Naomi (나오미) | Web | 30. května 2017 v 15:58 | Reagovat

[1]: to mě moc těší, že jsem tě inspirovala k psaní ^^
a taky děkuju, že sis mou povídku přečetla :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
TOPlist