6. Zkouška geninů a tým 13

11. června 2017 v 8:17 | Naomi (나오미) |  TBOML
A je to tady :) dostáváme se konečně na začátek, kdy se Naomi stane geninem a pozná svého senseie :P


Byla jsem vzhůru ještě než mi zazvonil budík. Asi hodinu jsem zírala do stropu.
Dnes se možná stanu geninem.
Těšila jsem se a zároveň se bála. Co když bude zkouška nějaký souboj? Nebo budu muset předvést nějakou techniku s živly? "Vždyť já skoro nic neumím." řekla jsem si pro sebe nahlas. Ta myšlenka se mi v hlavě stále opakovala. Nakonec zazvonil budík a já rychle vstala.


V kuchyni už mamka připravovala snídani. "Dobré ráno, zlato." Usmála se a podala mi misku s rýží. Táta seděl u stolu a něco si psal do svého sešitu. Psal si do něj každý den, ale nikdy mi neřekl, co. "Tati jaký techniky umíš?" zeptala jsem se ho a podle jeho výrazu jsem ho nejspíš vyvedla ze soustředění. "Proč to chceš najednou vědět?" divil se a odložil pero. Dokonce i mamka usedla ke stolu a čekala až začnu mluvit. Připadala jsem si najednou jako u výslechu. "M-máme dnes závěrečnou zkoušku a bojím se, aby po mě nechtěli něco, co neumím. Sice ovládám dobře taijutsu, ale co když budou chtít vidět nějakou super techniku? Nemám, co bych jim ukázala." vychrlila jsem ze sebe. Rodiče se na sebe podívali a pak se usmáli. "Ničeho se nemusíš bát." konejšila mě mamka.
"Přesně. Nic strašného po tobě nebudou chtít. Navíc vím, z čeho tě budou zkoušet a věř mi, že to hravě zvládneš." přikývl táta a ještě mě pohladil po vlasech. Cítila jsem se mnohem lépe. Táta mi sice odmítl říct, z čeho bude zkouška, ale když řekl, že to zvládnu, tak to zvládnu. Snědla jsem snídani a vyrazila do školy.

Zastavila jsem se před dveřmi do třídy. Bála jsem se je otevřít, aby se mi hned nesmáli. "Naomi, tady jsi." pozdravila mě Amelia. Hned za ní šel Satoshi. Oba jsme pokynuli hlavou na pozdrav a než jsem stačila svou kamarádku zastavit, otevřela dokořán dveře a vedla mě přes třídu nanaše místo u okna. Kupodivu si nikdo nevšiml, že jsem vešla. "Kdo myslíš, že bude náš sensei?" zeptala se mě Amelia a já se zarazila. "Náš?"
"Jasně. Určitě budeme spolu. Chtěla bych Kurenai-sensei. Ne, Kakashi-senseie. Ten je fakt boží. Věděla jsi, že dokáže zkopírovat všelijaké techniky?" Amelia mlela dál a dál a já byla ráda, že o všem přemýšlí tak pozitivně. Sama jsem o tom vůbec nepřemýšlela. Popravdě bych moc ráda byla v týmu s Kibou, ale pochybuju, že budu mít takové štěstí.
Iruka-sensei vstoupil do třídy a zavládlo ticho. Na všech bylo vidět, že se nemůžou dočkat, až jim řekne, jak vše bude probíhat. Podívala jsem se na Kibu. Ten si mě hned všiml a zamával mi.
"Budu postupně vyvolávat vaše jména a vy pak půjdete do vedlejší třídy, kde složíte zkoušku. Ten, kdo projde, se stane geninem a dostane čelenku. Kdo propadne, se vrátí zpět do školy a bude opakovat ročník."
"Myslíš, že bude mít Iruka-sensei nějaký tým?" zašeptala Amelia a já se musela usmát. Bylo na ní vidět, že si věří na 200%. Ničeho se nebála. Pak ale sensei vyslovil první jméno a já zase zpozornila. Dívka vstala a vešla do třídy hned naproti. Netrvalo to ani dvě minuty a vracela se zpátky s čelenkou. "Zdá se, že je zkouška jednoduchá." Promluvil Satoshi a až teď jsem si všimla, že sedí vedle mě.
Strašně moc jsem se chtěla té holky zeptat, z čeho nás budou zkoušet, jenže seděla daleko a navíc jsem si nemohla vzpomenout na její jméno.
Nervozita stoupala víc a víc. Všichni se vraceli s celenkou v ruce a vůbec nikdo nic neřekl! Měli zakázáno o zkoušce mluvit dokud neskončí.
"Mezurashi Naomi!"
Rychle jsem vstala a přešla ke dveřím. Srdce mi bušilo jako o život. Ninja po mé levici otevřel dveře a já vešla dovnitř. Postavila jsem se před dva ninjy, kteří si mě prohlíželi od hlavy až k patě. Žena v červeném kabátě se na mě mile usmála a pak svému společníkovi něco pošeptala. "Naomi, ukaž nám klonovací techniku." Promluvila ke mě.
Klonovací techniku? Nic víc?
Nervozita ze mě rázem spadla. Bála jsem se, že budou chtít něco těžšího. Provedla jsem jutsu na výbornou, celou dobu jsem se usmívala a nakonec jsem od ženy dostala svou čelenku. "Děkuji." uklonila jsem se a ještě než jsem se otočila, mě její společník upozornil, abych o tom nikomu neřekla. Souhlasně jsem přikývla a běžela zpátky do třídy.

"Tak to, jaký to bylo?" vyzvídala Amelia. "A co?" Stále jsem měla na tváři úsměv. Nemohla jsem tomu uvěřit. Celou dobu jsem se strašně bála, že to nezvládnu a teď držím SVOJI čelenku! Hned jsem přemýšlela jak ji budu nosit. Na hlavě? Na krku? Kolem pasu? Z myšlenek mě vyvedl Iruka-sensei, který všem pogratuloval k úspěchu. "A nyni vás rozdělím do tříčlených týmů."
Konečně to bylo tady. Prosím, ať jsem s Kibou. Jenže jakmile řekl jeho jméno, přečetl i jména Hinaty a Shina. Byla jsem smutná, dokonce se mi chtělo brečet, ale rozkázala jsem si, že se před celou třídou nerozbrečím!
"V týmu 13 je Mazurashi Naomi,.." ihned jsem zvedla hlavu a poslouchala. "Katsuo Amelia a Katsuo Satoshi." Amelia mi radostí padla kolem krku. Byla jsem docela šťastná, že budu se svou nejlepší kamarádkou v týmu. "Vaši učitelé se svámi setkají na daném místě." Sensei každému týmu dal lístek a pak odešel. Náš lístek držel v ruce Satoshi. Chtěla jsem se s Kibou rozloučit, ale ten už byl se svým týmem pryč. "Co se tam píše?" zeptala jsem se Satoshiho. Rozbalil papírek a ukázal nám, co se tam psalo. "Brána? To je všechno?" divila jsem se. "Třeba to bude školní brána." napadlo Amelii. "Taky to může být hlavní brána." podotkl Satoshi. "Nebo jakákoliv brána ve vesnici." dodala jsem zmateně. Vážně jsem ten vzkaz nechápala.
"Co takhle najít Iruku-senseie a zeptat se?" napadlo mě a oba se mnou souhlasili. Ihned jsme běželi do sborovny, ale sensei tam nebyl. "Co teď?" Zeptala se Amelia. Všichni jsme přemýšleli, teda spíš jsme s Amelií čekali na jejího bratra, co řekne. On byl ten nejchytřejší z naší skupiny. "Půjdeme k hlavní bráně." pronesl nakonec. "Jsi si jistý?" zeptala jsem se. On jen přikývl a až po chvíli řekl. "Když někdo řekne brána, hned si podvědomě vybavíš hlavní bránu od vesnice." Byla to docela chytrá poznámka. "A když tam sensei nebude?" zajímalo Amelii. "Pak se vrátíme do školy a řekneme někomu z učitelů, co se stalo." Obě jsme s ním souhlasily. Teď jsem byla ráda, že jsme ve stejném týmu. Kdybych byla třeba s Narutem, asi bychom oba právě panikařili.

U hlavní brány nikdo nestál. "Počkáme?" podívala jsem se na sourozence. "Jasně. Možná má jen zpoždění." Usmála se Amelia. "Nebo jsme na špatném místě." dodal Satoshi. Neustále jsem se rozhlížela do všech stran. Kdyby mě někdo viděl, určitě by si myslel, že jsem se zbláznila. Pomalu jsem si tak i připadala.
"Výborně, přišli jste na to." ozvalo se za námi. Přistoupila k nám a já zjistila, že je to ta žena, která byla u zkoušky. Akorát už na sobě neměla červený kabát. "Jmenuji se Ran Yoko. Říkejte mi Yoko-sensei." usmála se na nás. "Dnes bohužel nemám moc času, musím ještě něco vyřídit. Zítra se tu sejdeme v 10 hodin." poté vyskočila do vzduchu a rázem zmizela. "Páni."
"To byla ta ze zkoušky!" vykřikla Amelia, až jsem se jí lekla. "Gratuluju." zatleskal jí bratr. Musela jsem se tomu zasmát. "Tak asi půjdeme domů." navrhla jsem a vyrazili jsme společně zpět do vesnice.

Doma na mě ve dvěřích čekala mamka. Ukázala jsem jí čelenku a okamžitě mě objala. "Věděla jsem, že to zvládneš." radovala se a zavolala na tátu. Ten se ale nikde neukázal. "Asi neslyšel." podotkla. Jen jsem pokrčila rameny a vyrazily jsme za taťkou do kuchyně. Jak jsem čekala, opět psal svou knihu a ani si mě nevšiml. "Kdo je tvůj sensei?" vyzvídala mamka. "Yoko-sensei." odpověděla a až teď se na mě táta podíval. "Vážně?"
přikývla jsem a vzala si od mamky misku s polévkou. "A už víš, jak budeš nosit čelenku?" zeptal se táta. "Chtěla bych ji mít přišitou na rukavici. Mami, udělala bys to, prosím?"
"Jistě. A na jakou rukavici to chceš?"
Rychle jsem bežela do pokoje a za pár vteřin jsem se vracela i s rukavicí. Mamka s ji vzala a hned se dala do práce.
"Takže...už máš přidělenou misi?" vyzvídal táta. "Ještě ne. Teda myslím, Yoko-sensei nám toho moc neřekla. Dokonce když jsme dostali papírek od Iruky-senseie, tak tam stálo jen brána." táta souhlasně přikývl. "To je celá ona. Na všechno musíte přijít sami." usmál se. "Opravdu? Tak to bych raději byla s někým jiným." povzdechla jsem si. "Hlavu vzhůru." pohladil mě po vlasech. "Zas tak špatná není. Uvidíš, že se toho díky ní hodně naučíš."

Poté mi mamka přinesla hotovou rukavici a já se běžela převléknout do nového úboru. Už jsem se těšila, až v něm půjdu na svou první misi.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
TOPlist