2. Kapitola

31. července 2017 v 23:22 | Naomi (나오미) |  TWIK
Dlouho rozepsaná kapitola je konečně na světě :D myslela jsem, že s tím opět začnu až dopíšu The Book Of My Life, ale ono to bude mít ještě hódně kapitol...asi xD...takže jsem se rozhodla, že to prostě risknu a budu psát i toto ^^
tákže hurá do čtení :P



Nori najednou stála uprostřed parku. Nikdo nikde a ona nechápala, co tu vůbec dělá.
"Co jsem to jen chtěla dělat? Už vím, musím si jít rychle sbalit."

"Co tu děláš, Daisuke?" zeptal se shinigami svého společníka. "Jen běžná kontrola. Musel jsem jedné smrtelnici vymazat paměť." a kývl směrem ke zmatené dívce, která se opět zastavila, rozhlédla se a pak se dala zase do chůze. "Koukám, žes ji pořádně zamotal hlavu."
"Bohužel byla ve špatnou chvíli na špatném místě." pokrčil hnědovlasý shinigami rameny.

"Chipsy?"
"Ne, díky. Pozemské jídlo moc nemusím." odmítl společníka a když mu Nori zmizela z dohledu, rozloučil se a zmizel.

Nori se vrátila domů. "Jsi tu nějak brzo." podotkla teta. "Asi jo."
"Asi jo?" zasmála se, ale pak se zarazila. "Není ti něco?"
"Co? Co by mi mělo být?" divila se dívka. "Vypadáš, jako bys viděla ducha." strachovala se žena. Nori se podívala do zrcadla. Měla pravdu, její tvář byla pobledlá. "Cítím se dobře." usmála se na tetu a podívala se na krabice. "Hlavně neuklízej všechno nádobí."
"Neboj, na to jsem myslela. Budeme používat plastové talíře, které pak můžeme vyhodit." Teta měla vše vymyšlené. Nori se nahlas zasmála. "Dobře. A jak to bude se stěhováním?"
"Objednala jsem nám stěhováky." Zabalila všechny skleničky do novin a Nori jí pomohla krabici přelepit páskou. "Bohužel mají volno jen v sobotu dopoledne. Snad ti to nevadí."
"Jasně, že ne." usmála se Nori. "Půjdu si sbalit věci."
Zavřela za sebou dveře a sesunula se na zem. "Co se to sakra děje? Vůbec si nepamatuju, že bych šla do parku. Něco se tam muselo stát." Dlouho přemýšlela, ale bohužel na nic nepřišla. "Mám tam zase jít?" zeptala se sama sebe nahlas. Nakonec si to přece jenom rozmyslela a šla si sbalit věci, aby se mohli v sobotu v klidu odtěhovat do nového domu.

Den stěhování nebyl tak poklidný, jak si obě myslely. Neustále něco dohledávaly, dokonce se musely opět prohrabávat v zabalených krabicích. "Mám to!" křikla vítězoslavně Nori a vytáhla z krabice malou hnědou kabelku. "Jsi zlato. Díky moc." jásala teta a okamžitě si dala kabelku přes rameno. "Příště ji dej mezi věci, které nechceš mít v krabici." zasmála se dívka a otřela si pot z čela. Pomohla stěhovákům naložit poslední krabice a když se mohli konečně vidat na cestu, tiše se rozloučila s domem, kde vyrůstala. "Bude mi to tu chybět." usmála se a naposledy zamkla hlavní dveře.
"Nic jsme tam nenechali?" zvolala na ni teta. Nori jen zavrtěla hlavou. Nasedla do auta a ohlédla se zpět za svýma vzpomínkama. Najednou si připadala tak malá. Měla sto chutí tetu zastavit a vrátit se domů, ale na to už pozdě. Vyjeli na hlavní silnici směrem na dálnici. Nori se zhluboka nadechla a usmála se. Nový domov, nový začátek, opakovala si stále v duchu.

Po dvouhodinové jízdě auto konečně zastavilo před malým přízemním domkem. "Páni."
"Je pěkný, že? Byl dlouho na prodej, protože je malý akorát pro dva, což se nám hodí." Teta vypla motor a vystoupila z vozu.
"Tys to koupila? Za kolik?"
"Nemusíš se ničeho bát. Náš dům byl hned prodaný." usmála se postarší žena a šla k hlavním dveřím. Nori ji rychle následovala. "Vážně?" Tuhle informaci si dlouho přehrávala v hlavě. Teta na ni poznala, že jí zmizel úsměv z tváře a pohladila ji po vlasech. "Bude v dobrých rukách. Viděla jsem novou majitelku a je moc milá." Dívka se tomu musela usmát. Vždyť šlo jen o barák, nic víc. "Navíc mají dvě děti, takže je to pro ně to pravé." dodala žena a otevřela dveře. Ihned je přivítal zatuchlý vzduch. "Musíme otevřít okna." řekli jednohlasně.

K večeru se rozloučili se stěhováky a Nori si sedla na schůdek přede dveřmi. "Byl to dlohý den." přisedla si ní teta a podala ji tyčinku. "Takže, v pondělí jdeš do práce?" zeptala se dívka po chvilce. "Jo a ty jdeš do školy."
Škola. Doufám, že si tam najdu kamarády. "Nelituješ toho, že jsme se tak narychlo přestěhovali?" zeptala se najednou teta. "O čem to mluvíš? Jasně, že mi to nevadí." ohradila se dívka s překvapeným výrazem. "Mohli jsme počkat na konec školního roku. Odmaturovala bys a pak bychom se přestěhovali." Nori vážně nevěřila svým uším. Opravdu tohle tetu trápilo? "Na to jsi měla myslet předtím, než jsme se sem přestěhovali." bouchla ji lehce do ramene a teta se usmála. "Máš pravdu."
"A nejsem dítě, které hned brečí, protože je v nové škole. Nemusíš se o mě bát."


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 naruto109 naruto109 | Web | 6. srpna 2017 v 18:35 | Reagovat

těším se na pokračování :)
jinak diplomek máš u mě a mě dej třeba Kakashiho s Obitem :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
TOPlist