7. Mise: Ukradená taška

11. července 2017 v 12:56 | Naomi (나오미) |  TBOML


"Naomi, vstávej!" vběhl do pokoje táta. "Co blázníš?" zasmála jsem se na něj. Byl celý udýchaný a měl na sobě ještě pyžamo. Bylo na něm vidět, že zrovna vstal, zatímco já byla už zhruba tři hodiny vzhůru, oblečená a dokonce několikrát učesaná. Nervozita ze mě přímo zářila. Nevěděla jsem, jestli už dnes půjdeme na první misi nebo nás bude Yoko-sensei učit nějaké super techniky.

"Tak jo, pojď se nasnídat." pronesl taťka, jakmile opět nabral dech a šli jsme společně do kuchyně. "Kde je mamka?" divila jsem se, když jsme vešli do místnosti a nikdo tam nebyl. "Nevím. Nevadí, obsloužíme se sami." mrkl na mě a dal se do hledání pánvičky. Bylo mi hned jasné, že udělá své vyhlášené žabí omeletky. Jeho tajná zbraň je hrášek, který rozmačká a zamíchá s vejci. Jako malá jsem se zbožňovala. Vždy jsem žasla nad tím, jak jsou zelená. Ale teď už jsem velká a i když mu říkám, že jsou spíš pro malé děti, stejně mě neposlouchá.
"Tady to je." radoval se a položil přede mě talíř s žabí omeletkou. Dokonce měla vypláznutý jazyk - novinka. "Dobrou chuť." usmála jsem se a spoleně jsme je zdolali.

Pomalu se blížila hodina H. Až teprve teď na mě začala nervozita doléhat. A pohled na tátu to jen zhoršoval. Byl úplně v klidu, psal si to svoje a já měla potřebu něco dělat. Rozhlížela jsem se po kuchyni a hledala, co bych mohla dělat, ale všude bylo uklizelo. Aniž bych si toho všimla, začala jsem ťukat ukazováčkem do stolu a nakonec jsem ťukala oběma rukama. Klidně by mě mohli posadit k pianu a možná by se to dalo i poslouchat. Z té myšlenky jsem se radši postavila. "Děje se něco?"
"Nic. Už půjdu. Zatím." rychle jsem šla ke dveřím a obula se. "Vždyť máš ještě hodinu! Budeš tam moc brzo?" volal na mě taťka z kuchyně, ale já jsem potřebovala být v pohybu.

Jakmile jsem zašla za hor ulice, skoro až úlevou jsem si oddychla. "Tak jo. Máš hodinu, co podnikneš?" zeptala jsem se sama sebe a dala se do chůze. Kolem mě prošla postarší paní. Táhla za sebou vozík, nejspíš v něm měla věci na prodej. Hned mě napadlo, že bych jí mohla pomoc a běžela jsem za ní. Ochotně mi předala vozík. "Jste velmi laskavá. Rodiče vás dobře vychovali." usmívala se mile. Mohla jsem jí říct, že potřebuju nějak zabít hodinu, ale na druhou stranu se mi líbilo jí pomáhat. Poté, co jsem vozík položila na určené místo, dala mi za odměnu jablko. Za tu práci mi mohla dát i něco jiného, ale s úsměvem jsem poděkovala a pokračovala dál v cestě.

Byla jsem u brány první. "Asi je ještě brzo." řekla jsem nahlas a rozhlédla se. Nahmatala jsem v brašně jablko a přemýšlela, jestli ho mám sníst teď, nebo později. Najednou mi někdo poklepal po rameni. Rychle jsem se otočila a překvapením málem vyjekla. "To vypadám tak hrozně?" zasmál se Kiba a sundal si kapuci. Na hlavě mu ležel Akamaru a zřejmě ho probudil. "Vůbec ne." zavrtěla jsem hlavou. "Jen jsem nečekala, že to budeš ty." dodala jsem a dala si pramen vlasů za ucho. "Čekáš na svůj tým, že? Jdu s týmem trénovat a zahlédl jsem tě tu." řekl. Na chvilku zavládlo ticho. "Máš pěknou mikinu." vyletělo mi z pusy bez přemýšlení a když mi došlo, co jsem vlastně řekla, trochu jsem se začervenala. I Kiba vypadal, že ho to překvapilo, ale nakonec se usmál. "Jo, chtěl jsem nějakou mikinu a mamka mi koupila tuhle. Nejdřív se mi nelíbila, ale teď není tak špatná."
Pak na Kibu zavolala Kurenai-sensei, rozloučili jsme se a opět jsem osaměla. Teda jen na pár vteřin, jelikož se přede mnou objevila Yoko-sensei a dívala se směrem, kterým odešel Kiba. "Je to milý chlapec." mrkla na mě. Zrudla jsem jak rak a slažila se na to něco říct, ale sensei mě přerušila ještě dřív, než jsem něco stačila říct. "Jdete akorát včas." zavolala na zbývající členy.
"Dostala jsem pro vás první misi." zamávala se svitkem. První mise! Zaradovala jsem se a usmála se na Amelii a Satoshiho. "Co je to za misi?" zeptal se Satoshi. Yoko-sensei rozbalila svitek a my vyčkávali. "Jedna žena utekla s nákupem bez placení. Máme ji najít a zboží vrátit nebo ji donutit, aby zaplatila." četla nahlas a poté svitek sbalila. "Máme najít zlodějku?" zeptala jsem se. "A jak vypadá a co má na sobě? A o jaký nákup se jedná?" vyzvídala Amelia. Satoshi se na ni podiveně podíval. "Co je? To se na to nemůžu zeptat?" dloubla svého bratra loktem do žeber. "Na tohle se musíte zeptat okradeného obchodníka, pojďme." řekla sensei a všichni jsme ji následovali.
Ve stánku nám obchodník popsal, jak žena vypadala, co měla na sobě a co všechno ukradla. Dokonce nám popsal i v jaké tašce by měl nákup být. Když jsme se s ním rozloučili, rozdala nám sensei komunikační sluchátka. "Budeme skrz ně komunikovat."
"Odkud máme začít?" zeptala jsem se. "Odkud bys začala?" odpověděla mi sensei otázkou. "Je to vaše první mise, tudíš ji taky vyřešíte vy. Já budu čekat až ji najdete." dodala a bez rozloučení zmizela. "Cože? To nás tu jen tak nechá?" vykřila Amelia. "Slyším vás." ozvalo se ze sluchátka. Amelia překvapením vykulila oči a podívala se na bratra. "Na mě se nedívej."
"Co se rozdělit? Můžeme toho víc prozkoumat, když se rozdělíme. Jakmile ji jeden z nás najde, dá ostatním vědět a pak ji společně chytíme." řekla jsem jim svůj návrh. Oba souhlasili a každý běžel jiným směrem.
Popravdě jsem nevěděla, jestli ji v tak velké vesnici najdeme. Mohla ji klidně opustit a dávno být daleko od nás. Skákala jsem ze střechy na střechu až jsem dorazila ke škole. Tady určitě nebude. Seskočila jsem ze střechy a dál běžela podél školního plotu a poté podél potoku.
"Mám ji." Zašeptala do sluchátka Amelia. "To je rychlé. A kde jsi?" Řekl Satoshi. "V tom je trochu problém."
"Jak to myslíš?" divila jsem se a čekala na její odpověď. "Prozkoumávala jsem les, myslím, že to bylo východně od hlavní brány. Pak jsem našla ohryzek nejspíš od jablka, i když to mohlo být i od hrušky-"
"Tak kde jsi!" přerušil ji Satoshi. Z jeho hlasu bylo poznat, že je vytočený. "Nevím, kde jsem. Šla jsem směrem od toho ohryzku až jsem na ni narazila, jak sedí u stromu."
Musela jsem si dřepnout. Byla to moje nejlepší kamarádka, ale tohle bylo opravdu směšné. Jak se může ztratit, když hledá zloděje? "Dobře, zůstaň na místě a my tě najdeme. Kdyby se dala do pohybu, okamžitě nám to řekni." řekl, už klidně, Satoshi.
Ihned jsem běžela k hlavní bráně. Stále jsem nemohla uvěřit, že se Amelia ztratila. U brány stál Satoshi. Nic neřekl, jen pokynul hlavou a vydali jsme se východně, jak nám Amelia řekla. "Hledej ohryzek." jen to dořekl, ukázal na zem. "Kterým směrem jsi šla?" zeptala jsem se Amelii. "Rovně?" odpověděla nejistě. "Fajn. Běž tudy a já tudy." řekl a běžel. "Hlavně potichu." dodal do sluchátka. Než jsem se stačila dát do pohybu, Satoshi oznámil, že sestru našel. Okamžitě jsem za nimi vydala. Nemusela jsem běžet nikam daleko, oba se krčili za velkým stromem. "Celou dobu jsi byla tady? Vždyť je to kousek od vesnice?" zašeptala jsem. Amelia jen úsměvně vyplázla jazyk. "Obklíčíme ji. Ty zleva, Naomi zprava a já půjdu přímo." řekl Satoshi šeptem. Přikývly jsme a potichu se dali na své pozice. Jakmile dal signál, vyskočili jsme ze svých úkrytů. Zlodějku to natolik překvapilo, že pustila svou kořist na zem a chtěla utéct. To mě trochu překvapilo, ale Satoshi ji bleskurychle hnehybněl. "Svázat!" přikázal. Amelia okamžitě vyhrabala z brašny provaz a svázali jí ruce. Já jen koukala. Věděla jsem, že ji budeme muset nějak chytit, ale za celou dobu jsem o tom vůbec nepřemýšlela. Nakonec jsem se vzpamatovala a aspoň jsem posbírala ovoce, které leželo mimo tašku, a podala jsem ji Satoshimu.
"Máme ji, Yoko-sensei." usmál se na ni, která stála za námi. "Výborně."



Poté, co jsme přivedli k obchodu ukradenou tašku a zlodějku, jsme se dozvěděli, že to ukradla, protože obchodník zvýšil ceny a ona tolik nechtěla platit. Na vině byl i obchodník, protože tuto skutečnost zamlčel. Nakonec ale podepsal potvrzení o splnění mise. Zlodějku jsme osvobodili s tím, že se to už nikdy nebude opakovat.
"Dejte mi komunikační sluchátka" řekla nám sensei před budovou Hokage. "Počkejte tady." a zmizela. "Nakonec to dopadlo dobře." usmála jsem se a oba. "Příště se lépe orientuj, když někoho stopuješ." zamračil se Satoshi na sestru. "Budu se snažit." strčila do něj Amelia. Po pár minutách se Yoko-sensei vrátila. "Zítra se sejdeme v 8 hodin na cvičišti."
"Na jakém cvičišti?" zeptala jsem se, ale sensei se jen usmála a opět zmizela.
"Zdá se, že budeme muset ráno brzo vstávat, abychom to zjistili." podotkl Satoshi.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
TOPlist