9. Sladká záchrana

11. listopadu 2017 v 11:11 | Naomi (나오미) |  TBOML
Trochu kratší díl :D ale možná se mi to jen zdá, páč tentokrát u toho není žádný obrázek xD
Pokoušela jsem se něco nakreslit - vážně! xD - ale vždycky se mi na tom něco nelíbilo, takže jsem se na to nakonec vyprdla :D
A co! Prostě bude tento díl trošičku chuďoučký o obrázek :P však nikdo z toho nevykrvácí (v případě nouze posílám pro uklidnění obvazy :D :D) a v příštím díle už nějaký bude...snad... ;P

Začínala jsem být pomalu nervózní. Proč jsem jen musela jít tou oklikou domů? Kdybychom se nesetkali, byl by teď Akamaru s Kibou.
Při téhle myšlence jsem zavrtěla hlavou. Nebudu se z toho furt vinit! Co se stalo, stalo se! Přikývla jsem si na souhlas a dál se soustředila na hledání. "Když se to tak veme, tak jsme právě na misi." doufala jsem, že se Kiba usměje. Místo toho se rychle zastavil, až mi poskočilo srdce. "Pravda." zamumlal.


"Kibo?"
"Co tu děláte?" ozvalo se najednou za námi. "Čau Naruto. Neviděls tu někde Akamara?" zeptal se hned Kiba. "Je v Ichiraku s tvou mámou." ukázal Naruto na restauraci. "S mámou?" řekli jsme společně a podívali se na sebe. "Ta bude zuřit." dodal Kiba a polkl. Musela jsem se tomu zasmát. "Tak to jsem v háji." sesypal se Inuzuka na zem. "To zařídím." poklepala jsem mu na rameno a bez dalšího rozmýšlení jsem vběhla do restaurace.
Z Kibovi mamky šel vždy strach, ale lepší je vinu hodit na mě, než na Kibu. Určitě by pak měl doma peklo. "Dobrý večer, paní Inuzuka." usmála jsem se, jak nejlíp jsem dovedla. "Naomi? Co tady děláš?"
"Naruto říkal, že je u vás Akamaru." Žena se zamračila a vstala. "Kde je Kiba!?"
"Prosím, Kibovi nic neříkejte." snažila jsem se nebýt nervózní. Bylo na ni poznat, že je zmatená. "Jak to myslíš?"
"Poprosila jsem Kibu, jestli bych nemohla vyvenčit Akamaru a ztratila jsem ho."
"On není schopný vyvenčit vlastního psa!" křikla a praštila do stolu. "Tak to není," zavrtěla jsem rychle hlavou. "Mám moc ráda psy. Rodiče mi psa nechtějí dovolit."
"Chápu. Ne každý má na výchovu psa." přikývla souhlasně a opět se posadila. Copak jsem něco takového řekla? Nadechla jsem se a zase nahodila úsměv. "Přesně tak. Takže jsem si půjčila Akamaru a bohužel se mi ztratil. Moc se vám omlouvám a jsem moc ráda, že se našel."
"Tvou omluvu přijímám." pohladila mě po vlasech. "Ale pro příště nech výchovu psa na mého syna." dodala přísným tónem. "Jistě." přikývla jsem a mile se na ni usmála.

Vyšla jsem ven a pořádně se nadechla. Kiba na mě koukal s otevřenou pusou. "Máš to u mě." usmála jsem se. "To teda jo. Díky tobě dnes přežiju."
"Kvůli tomuhle se vyplatí chodit do Ichiraku." zasmál se Naruto a poklepal mi na rameno. "Seš dobrá. No nic, já valim. Mějte se."
Jakmile mi zmizel z dohledu, pohlédla jsem na Kibu. Stále se sladce usmíval, až jsem díky tomu málem zapomněla, že musím taky domů. "Asi bych už měla taky jít." Kiba hned zpozorněl a přikývl. "Jasně." Pak se otočil směrem, kterým odešel Naruto a než jsem ho stačila zarazit, jelikož šel špatně, hlasitě se zasmál a ukázal na druhou stranu. "Musíme jít tudy."
Nevím proč, ale najednou mi připadal nějak nervózní. Měla bych něco říct? Ale co? V hlavě jsem měla totálně vygumováno. Byla jsem oslněná jeho úsměvem a mile překvapená jeho chováním. Možná to něco znamená.
Co když se mu taky líbím? Při té myšlence jsem se zarazila. Pocítila jsem horkost na tvářích a podivné lechtání v břiše. Podívala jsem se na Kibovi záda a měla jsem najednou velkou touhu se ho na to zeptat, ale zároveň jsem se bála. Je možné, že si to celé jen představuju. Přikývla jsem si pro sebe a dala se opět do kroku.
Bohužel se mě ta myšlenka vůbec nechtěla pustit. Čím víc jsem přemýšlela, tím víc jsem měla chuť vzít Kibu za ruku. Nebo ho pohladit po jeho vlasech, které zrovna neměl schované v kapuci. Ruka se mi sama od sebe natáhla na jeho mikinu a kdybych ji včas nestáhla, určitě by se něco stalo. Sakra! Co to jenom dělám! Nejdřív se musím ujistit, že mě má rád a ne se hned pokoušet se ho dotknout! Plácla jsem se přes obě ruce a ještě pro jistotu si poplácala tváře, abych se pořádně probudila ze snění.
Ani jsem si nevšimla, že Kiba zpomalil k mé úrovni chůze, takže mé sebemučení viděl. "Děje se něco?" zeptal se nechápavě. Vyděšeně jsem sebou trhla až jsem zakopla. Kiba mě naštěstí rychle chytil a přitiskl k sobě. Je tak blízko! Nedokázala jsem na nic jiného myslet. Cítila jsem na tváři jeho dech, teplo se mi hromadilo do tváří a srdce se rozbušilo tak silně až jsem měla pocit, že mi vyskočí z hrudi. Co bych měla v takové situaci dělat? Nedokázala jsem se mu podívat do očí. Měla bych se vyprostit z jeho hřejivé náruče, ale mé tělo mě nechtělo poslouchat. Prostě jsme stáli na místě a čekali, až jeden z nás udělá první krok.
Z nastávající nervozitou, jelikož jsme v té pozici stáli asi už tři minuty, mi začali dřevěnět nohy. "Jsi v pohodě?" pročísl ticho Kiba. Překvapením, že konečně promluvil, jsem se mu podívala do očí. Chybělo pár centimetrů a naše nosy by se mohli dotknout. Měla jsem nutkání se přiblížit, aby se tomu tak stalo, ale místo toho jsem od něj oddálila a usmála se. "Ehm...jsem v pohodě. Asi...asi bychom měli dál jít." Udělala jsem sotva krok, když se ozvalo silné mravenčení v pravé noze. Kiba si ke mně hned klekl začal ji zkoumat. "Jsi zraněná?"
"To nic není." chvatně jsem odpověděla a chtěla jít dál, jenže mě okamžitě zarazil. "Podívám se na to. Sundej si botu."
"Vážně mi nic není, koukej." Skákala jsem dokolečka jak nějaký blázen, jen aby mi uvěřil, že mám nohy v pořádku. Mravenčení naštěstí rychle ustalo, takže jsem se nemusela bát, že bych opět zavrávorala. Po několika otočkách se začal Kiba smát, až mi z toho začalo být trapně. "Už ti věřím." Uklidnil se a pobídl mě, abychom dál pokračovali v cestě.

U branky jsme se rozloučili, a když mi zmizel z dohledu, rychle jsem vběhla do domu hledat mamku. Naštěstí jsem ji našla v obýváku s knihou v ruce. "Ahoj zlato. Víš kolik je hodin?" podívala se na mě přísným pohledem, ale mě to bylo v tuto chvíli jedno. "Kde je táta?" rozhlédla jsem se po místnosti. "Už spí. A neodbíhej od tématu."
Sedla jsem si vedle ní a vzala ji za ruku. "Mami, jak poznám, že se někomu líbím?"
Mamka se překvapením narovnala na sedačce. "Někomu se líbíš?"
"To právě nevím." podotkla jsem a opřela se. "A kdo je to?"
"To teď není důležitý." Nechtěla jsem jí to říct. Pak by se určitě v jeho přítomnosti chovala podezřele a to já nechci. "Jaký byl táta? Myslím tím, jak se k tobě choval a jak jsi poznala, že se ti líbí a že i ty se mu líbíš?" Mamka při návalu mých otázek zamrkala a odložila knihu na stolek. "To je na delší povídání a ty už musíš jít spát." usmála se. Zklamaně jsem si povzdychla. "Každopádně, pokud se mu líbíš, dá ti to najevo třeba tak, že se o tebe bude bát, když se ti něco stane." dodala a pohladila mě po vlasech. "bát se o mě?"
"Zraníš se a on se bude chovat, jako bys měla zemřít."
"Něco takového se stalo." zamumlala jsem si pro sebe a usmála se při té vzpomínce. "Co se stalo?" Až když mamka promluvila, mi došlo, že jsem to řekla nahlas. "N-nic nic, ještě nějaké rady?"
Mamka zapřemýšlela a po chvilce zvedla ukazováček. "Pokud by tě třeba viděl, jak se hezky usmíváš na jiného, určitě by začal žárlit "
"Myslíš?" zajásala jsem. Tohle bych mohla vyzkoušet. "Jistě. I když u tvého taťky to bylo trošičku jinak." podotkla mamka a usmála se. "Fakt? Tak teď jsi mi moc nepomohla."
"A ty ho máš ráda?" Souhlasně jsem přikývla a mamka se opět usmála. "Až budeš chtít, můžeš mi o něm víc říct." Byla jsem ráda, že jsem se mamce tak trochu svěřila. A hlavně, že u toho nebyl taťka. Ten by mě nenechal snad ani nadechnout, dokud bych mu vše do detailu neřekla.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
TOPlist