11. Počátek nenávisti a první rande?

11. ledna 2018 v 12:32 | Naomi (나오미) |  TBOML
Olalá první článek v novém roce :D
.
.
.
rozhodla jsem se začít používat zkráceniny jmen :D :D :D
•Nao (Naomi)
•Ame (Amelia)
•Sato (Satoshi)
A prosím nenenáviďte Naomi :D, bohužel je to jejím osudem Naruta nesnášet :'D pak se to mezi nimi urovná, ale to patří zas do jiné kapitoly :P




"Co se stalo?" zeptala se na to samé Amelia. Sensei se podívala na jejího bratra a pobídla ho, aby nám sdělil, jak a co udělal. Ten ale jen pokrčil rameny. "Nemá smysl jim něco říkat. Výcvik už skončil." S těmi slovy se s námi rozloučil a doslova před námi zmizel.

"Co to do něj vjelo!" naštvala jsem se. Vůbec jsem nechápala jeho chování a tázavě se podívala na svou kamarádku. Amelia se na mě smutně usmála. "Ráno jsme se trošku pohádali. Promiň Nao."
"To jsem nevěděla." uklidnila jsem se a objala ji. "Ale to už k sourozencům prostě patří." Odtáhla se ode mě po chvilce. "Pro dnešek tedy končíme. Můžete jít domů." promluvila na nás Yoko-sensei. Úplně jsem zapomněla, že tu s námi stále byla. "A ty bys měla taky jít, Naomi." dodala a zmizela stejným stylem, jako Satoshi.
"No jo! Promiň Ame, musím běžet."

Táta se nesmí dozvědět, že jsem na něj díky Satovi totálně zapomněla.
Jakmile jsem doběhla domů, vrazila jsem do kuchyně, abych pozdravila mamku. "Jdu na zahradu!"
"Zlato, počkej." zarazila mě ve dveřích. Z pohledu bylo ponat, že mi chce říct špatnou zprávu. Nemusela jsem dlouho přemýšlet. Povzdechla jsem si a sesunula se na židli. "Je pryč."
"Promiň žabičko. Musel odejít." Konejšivě mě pohladila po vlasech. "Bylo to neokladné. Ale jakmile dorazí, bude se ti věnovat."
"Pokud se vrátí včas." odsekla jsem si spíše pro sebe, ale dost nahlas, aby to mamka slyšela. "Ber to z té lepší stránky. Můžeš si jít hrát s kamarády ven." pousmála se a vrátila se ke své činnosti u dřezu.
Chvíli jsem na ni mlčky koukala. Pak jsem se nakonec přeci jen zvedla a vyrazila ven. Měla pravdu. Je lepší být venku, než trčet naštvaná doma.

Jenže kam zajít? Za Amelií se mi nechtělo, kdyby se náhodou opět hádala s bráchou, musela bych je určitě uklidňovat. Sama jsem ještě pořád naštvaná na tátu, takže bych se k nim asi spíš přidala. Nad tou myšlenkou jsem se musela zasmát.
Zastavila jsem se na rozcestí a rozhodovala se, kam dál. Do parku nechci, tam bude určitě dost lidí. Na náměstí bude taky plno. Nakonec jsem vyrazila k malému lesíku poblíž západní brány.
Svého rozhodnutí jsem později začala litovat. Čím dál jsem se blížila k místu, tím víc jsem slyšela pro mě až moc známý hlas, který jsem právě teď nechtěla slyšet.
Schovala jsem se za velký strom, odkud jsem měla dobrý výhled. "Co tam sakra dělá!" A pak jsem spatřila tu jeho neodkladnou záležitost. "Naruto? Takže se na mě vykašlal kvůli němu?" Z očí se mi začali hrnout slzy, ale spěšně jsem je utřela a rozzuřená utekla zpátky do vesnice. Zastavila jsem se až u potoku, který mi křížil cestu. "Naruto je přednější než já!" vykřikla jsem a hodila první šutr, který mi přišel pod ruku, do vody. "A ještě se bude smát, jako by se vůbec nic nestalo!" A házela jsem další a další. Takhle vytočená jsem snad ještě nikdy nebyla.
Nakonec jsem si sedla na zem a koukala před sebe. "Proč si se mnou domlouval trénink, když pak odejde." Kopla jsem před sebe, až se pár kamínků skutálelo do vody.

"Nemám raději odejít?" Ozval se za mnou hlas. Kiba. Otočila jsem hlavou, doufajíc, že jsem se jen zmílila. Bohužel tam doopravdy stál, opřený o zábradlí, s Akamarem na hlavě. "J-jak dlouho tu stojíš?"
"Asi od třetího hodu do vody." usmál se. To jako vážně? Byl tu celou dobu a nic neřekl?
"Trénovali jsme kousek odsud, takže jsem tě slyšel." dodal se přisedl ke mě. "Aha." Takový trapas!
"Kdo tě nechal ve štychu?" zeptal se najednou. "Kdo?...Jo tohle. Táta." odpověděla jsem co nejvíc v klidu. Srdce mi bušilo jak o závod. Nevěděla jsem, jestli je to tím, že jsem se před ním tak ztrapnila, nebo tím, že tu vedle mě sedí.
"To mě mrzí."
Souhlasně jsem přikývla, nic jinýho mě v tu chvíli nenapadlo. "A co máš teď v plánu?"
"Nebudu s ním asi týden mluvit. Možná víc jak týden, ještě nevím." přemýšlela jsem nahlas. "Já myslel teď po tom házení kamenů do potoka." zasmál se Kiba. Nervózně jsem se pousmála. "Jo ták...mno...ehm...asi nic."
"A chtěla bys jít se mnou na procházku? Akamaru si musí po tréninku protáhnout tlapky."
"Jasně! Teda moc ráda." vykřikla jsem radostí. Že by to bylo rande?

Mlčky jsme se procházeli Konohou, Akamaru mezi námi vesele pobíhal, a já přemýšlela, o čem bychom mohli mluvit. To ticho bylo vážně nesnesitelný. "Už jsi měl nějakou pořádnou misi?" zeptala jsem se na první věc, která mě napadla. "Ještě ne. Jen ty obyč hledání zvířat a tak."
A opět nastalo ticho. Nenápadně jsem se na něj podívala a tak trochu doufala, že si toho všimne. Ale Kiba sledoval svého psa. Tak takhle probíhá rande? Trapný ticho, nikdo nic neříká a ani po mě nijak nepokukuje. Zklamaně jsem si povzdychla. Asi jsem se zmýlila, když jsem si myslela, že bych se mu mohla líbit.
"A co uděláš s Narutem?" zeptal se najednou, až mě překvapilo, že promluvil. "Nevím." pokrčila jsem rameny a zahleděla se na zem. Co s ním udělám? S tátou nechci mluvit, to je jasný, ale Naruto? "Hlavně musím zjistit, proč se táta věnuje jemu a ne mě."
"Chce se přece stát Hokagem."
"Ten tak!" zasmála jsem se. "Vždyť ani nedokáže provést i tu nejjednodušší techniku."
"A proto ho nejspíš Jiraiya trénuje." Tohle vážně nemusel říkat. "Dík za připomenutí." zamračila jsem se a přidala do kroku. Pak jsem se k němu otočila. "A vůbec! Já jsem jeho dcera!" Najednou se Kiba začal nahlas smát až jsem z toho znejistěla. Copak jsem řekla něco špatně? Rychle jsem se rozhlédla kolem sebe, jestli jsem do něčeho náhodou nešlápla, naštěstí nikde nic nebylo.
"Teď jsi vypadala fakt roztomile." Kiba se snažil uklidnit, ale nějak mu to nešlo a opět se rozesmál.
Roztomile.
To slovo mi znělo v hlavě jako ozvěna. "Tak...to...proč...Jak roztomile?" vykoktala jsem ze sebe celá rudá.
Když se konečně uklidnil, mile se pousmál a podíval se mi přímo do očí. "Ještě nikdy jsem tě neviděl tak naštvanou. Je příjemné vidět i další stránky tvé osobnosti."
Páni, opravdu jsem netušila, že by mi někdy něco takového řekl. "A-aha." Pokynula jsem asi třikrát hlavou, otočila se na patě a šla rychle dál. Ani nevím, kam, ale musela jsem se dát do pohybu, jinak bych nejspíš řekla něco trapnýho.

Spěšně jsem zahla za roh a málem do někoho vrazila. "Tak takhle to chodí u dnešní mládeže?" promluvil muž známým hlasem. "K-kakashi-sensei?" Ninja se na mě podíval. "Ty jsi Jiraiyova dcera." Opět to jméno!
Mezitím nás Kiba dohnal a pozdravil se s Kakashim. "Co tu děláte?"
"A co tu děláte vy?" zeptal se na stejnou otázkou a tázavě se na mě podíval. "Jsme na procházce." Odpověděl Kiba.
"Ach ták. V tom případě," opět se podíval na mě, jako by ode mě něco čekal. Z jeho pohledu jsem raději sklopila oči k zemi. "Ale vypadá to, že se vůbec nebavíte." Poté přešel ke Kibovi a něco mu pošeptal. Jenže co? A proč to něřekne nahlas?
Pak mě ale upoutalo něco jiného. "Sensei, co to čtete za knihu?"
"Tu napsal tvůj otec."
"Táta?" Tak proto si furt něco píše. Nenapadlo by mě, že zrovna on bude spisovatel. Divný, že se s tím nikde nechlubí. Hlavně doma. Než jsem se stačila zeptat, o čem ta kniha je, Kakashi se s námi rozloučil a zmizel.
"Půjdem?" zeptal se mě Kiba. Přikývla jsem a chtěla jít dál směrem, kterým jsme prve šli, ale Kiba to vzal doleva přímo do středu vesnice. Rychle jsem ho doběhla a pohlédla mu do obličeje. "Co ti sensei řekl?"
"Nic důležitýho."
Nemám ráda, když mi něco tají.

Jakmile jsme došli na konec ulice, jako by se před námi objevil jiný svět. Lidi se navzájem pokřikovali, nabízeli všelijaké podomácku vyrobené zboží, dokonce se i o některé krásné kousky přetahovali. Byla to vtipná událost.
Takhle vypadá velký trh v Konoze.
"Naomi, pojď sem." Zavolal na mě Kiba u stánku s jídlem. "Tady máš." Podal mi papírový sáček. "Co je to?"
"Přece Dango." Podívala jsem se a opravdu. Sáček byl plný sladkých Dango kuliček různých barev. Ani se mi nechtělo je sníst. Tohle byl vlastně první dárek, který jsem od něj dostala. "Díky."
"Neděkuj. Je to dárek z minula, jak jsi mi pomohla s mamkou."
Pokračovali jsme rušnou ulicí dál až nakonec. Byla jsem malinko zklamaná. Myslela jsem si, že mi to koupil jen tak, ale ono to mělo splnit úplně jiný účel. Ani jsem si nevšimla, že už jsme u mého domu. "Byla to docela dobrá procházka." Usmál se a vzal si unaveného psíka pod mikinu. "To jo. Díky a taky za dobroty." Opětovala jsem mu úsměv a vtom mi došlo, že on si nic nekoupil. "Počkej tu." Rychle jsem zaběhla domů a popadla první talíř, který mi přišel pod ruku, vysypala polovinu kuliček a hned běžela ven. "Tady máš." Strčila jsem mu sáček do ruky, rozloučila se a zmizela za dveřmi domu, aby mi neměl příležitost Dango vrátit.

"Co to bylo?" divila se mamka. Až teď jsem jí všimla. "Jé ahoj. To nic nebylo," a podívala jsem se nenápadně z okna. Kiba tam už nebyl, což bylo dobře. Úlevou jsem si oddychla a otočila se k mamce. "Šla jsem s Kibou na trhy. Koupil mi Dango." usmála jsem se. "Vážně? Rande?" mrkla na mě. Ze slova rande jsem se začervenala, ale zavrtěla jsem hlavou. "Žádný rande. Jen procházka."
"A on ti koupil Dango." Mamka se dál uculovala jako nějaká puberťačka. "Nebylo to jen tak, ale jako díky za to, že jsem mu pomohla."
"Výmluvy se dají použít úplně všude."
Sundala jsem si boty, a pokračovala s mamkou v závěsu, do kuchyně. "Moje holčička měla první rande."
"Ale mami!" Nenápadně jsem se musela usmát. I když to dneska tak moc nevypadalo, ten nápad prvního rande se mi moc líbil.
"Jo a s tátou nemluvím!" změnila jsem téma, až z toho mamka nadskočila.
"Cože!?"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
TOPlist