Lahodná krev 7

6. června 2018 v 23:25 | Naomi (나오미) |  LK příběh
S novým dílem přišel i nový obrázek :) Ten původní se mi sice líbil, ale nebylo to prostě ončo :D a hlavně jsem chtěla nakreslit hlavní postavy xD
Trvalo mi to dlouho...kreslila jsem hlavně večer, kdy jsem na to měla klid :) a chtěla jsem si taky vyzkoušet nějaký nový styl, než je Naruto :D a jako vždy mi nejvíc trvalo vystínovat vlasy :D u Ivane (dívka uprostřed) to vypadá dost divně, jenže čím víc jsem se to snažila upravit, tím divněji to vypadalo O_o
snad všichni vypadají "dospěle" :D jinak černovlasý je Sam a blonďák Rick :)
A to pozadí...není moje práce :P ten úžasný palác, který se dost podobá tomu mému z příběhu, jsem si propůjčila od Kaeriya :)

Ale teď už k příběhu :)


"Děkuji, že jsi mě našla"
Má to znamenat, že ke mě něco cítí? Nebo je jen rád, že tu nemusí trčet sám?
Měla jsem nutkání se ho zeptat, jaký má ta věta význam, ale nakonec jsem to vzdala. "Taky ti děkuju." Zeširoka jsem se usmála.


Sama to překvapilo. Asi není zvyklý, aby mu někdo děkoval. "Jsi docela zvláštní." Pronesl zamračeně, což mě podivilo. "Co?"
"Ještě před chvílí ses děsila Ricka a teď se tu přede mnou usmíváš, jako bych byl stejný jak ty."

Pravda. "Cítím se s tebou v bezpečí." pronesla jsem se vztyčenou hlavou, jako bych si sama chtěla ještě víc dokázat, že to tak doopravdy myslím, a zároveň jsem potřebovala, aby to tak i Sam cítil. V jeho očích byl vidět náznak radosti, jenže to bylo vše. Žádný úsměv, či nějaká slova vděku.

Zakryla jsem zklamání a vyrazila zpět k sídlu. Mé kroky se zdáli těžší a těžší při představě, že se určitě střetnu s Rickem. Mohla bych Sama požádat, aby se mnou byl až do večera.
Nenápadně jsem se na něj podívala v naději, že si mého znepokojení všimne. Bohužel pro mě Sam upíral zrak kupředu.
Zklamaně jsem si povzdychla.

Než jsem se nadála, stáli jsme u dveří a Sam mě zval dovnitř. Nervózně jsem poděkovala a šla rovnou do svého pokoje. Nakračovala jsem co nejtišeji, aby mě ten blonďatý upír neslyšel. Najednou jsem za sebou slyšela smích, což mě mírně překvapilo.
"Snažíš se něco ukrást?" Smál se Sam. "Vypadám jako zloděj?"
Sam kolem mě prošel až na vrchol schodiště a rozhlédl se. Že by mu došlo, proč se takhle chovám!
Poté ke mě natáhl ruku, kterou jsem mileráda přijala, a doprovodil mě ke dveřím mého pokoje.
"Kdybys něco potřebovala, najdeš mě v knihovně." Řekl a povolil stisk. Zabolelo mě u srdce, že bych byla ve velkém pokoji sama... bez něj.
Rychle jsem obnovila sevření a přála si, aby na sobě dal znát cokoli, co by mě utvrdilo v tom, že mé city nejsou jednostranné. Chvíli jsme na sebe mlčky hleděli, čekajíc, kdo jako první protne ticho. Nakonec to byl Sam, který jemně setřásl mnou ruku. "Potřebuješ si jistě vše promyslet."
Věděla jsem, kam tím míří. Chtěl mi připomenout, že i on není člověk! "Nechci být sama." Pronesla jsem polohlasně.
"Někdy je samota lepší." Jeho poněkud chladný tón v hlase způsobil, že jsem se bez řečí obrátila a zavřela za sebou dveře.

Poslouchala jsem za dveřmi, dokud nakonec neodešel a zklamaně se sesunula na zem. Zahleděla jsem se na postel, že bych si lehla, ale najednou se zdála moc daleko.
Jak to tady jen zvládnu? A hlavně, budu schopná vedle něj žít, stárnout a nakonec zemřít? Z té představi mi běhá mráz po zádech.
Několikrát jsem si propleskla tváře a přešla ke zrcadlu. Tváře jsem měla stále rudé. "Ani se nezmínil, jestli mi sluší nový účes." Povzdechla jsem.

Teď bych potřebovala něco dělat.

Rozhlédla jsem se po pokoji a hledala něco, čím bych se mohla zabavit až do večeře. Bohužel, nikde nic...doma bych se zabavila televizí, nebo mobilem, ale ani jedno tu nebylo. A přitom by se tu žití dost zpříjemnilo mít tu nějakou elektroniku.
"Mohla bych si něco přečíst." Řekla jsem si nahlas, jenže pak mě ten nápad přešel. Knihy má Sam v knihovně a on tam určitě bude. A je také možné, že bych po cestě, nebo přímo tam, narazila na Ricka.

Pak jsem si přeci jen lehla na postel, zula si boty a zahrabala se pod deku. Příjemně hřála, i když mi nebyla zima.
"Z toho ticha se zblázním!" Vykřikla jsem do prázdného pokoje a usedla do tureckého sedu. Fajn, budu teda přemýšlet, co všechno se semlelo a co s tím budu dělat.
Důležitě jsem zkřížila paže na prsou a čučela před sebe, ale v hlavě jsem měla totálně prázdno. "Oba jsou upíři." To máme první důležitý fakt - možná bych si měla psát pro a proti? Té myšlence jsem se pousmála. Rozhodně bych měla v kolonce pro napsáno Samovo jméno a nic víc. Jenže tím by to končilo. Sice bych mohla připsat krásnou krajinu, ale bez tohohle prostředí bych mohla žít.

Z myšlenek mě vytrhlo tiché zaklepání. Na okamžik jsem se zděsila, že by to mohl být Rick, ale naštěstí se z druhé strany dveří ozval Samův hlas. "Nemáš hlad?"
Po otevření jsem spatřila, jak drží tác s miskou teplého jídla. Vypadalo to čerstvě uvařené. "Kam to mám dát?" Rozhlížel se po pokoji, ale rychle jsem ho zarazila. "Nechci jíst tady...sama." Sam se na mě překvapeně podíval. "Dobře." Řekl stále zaraženě. Připadalo mi, jako by mu moje přítomnost vadila.

Sam odložil tác na jídelní stůl a zatím, co jsem usedla, vyndal z černé lednice, která stála hned vedle stříbrné, průhledný pytlíček. Krev?!
Přisedl si ke stolu a začal pít, jak kdyby to nic nebylo. Jenže při tom pohledu mě přešla chuť cokoli zkonzumovat. Sam si všiml, že mám oči upřené na jeho pití a ušklíbl se. Vůbec jsem ho nepoznávala. Choval se jako Rick! "Co to má znamenat?" Vypadlo mi z pusy s dost nepříjemným tónem.
"Měla by sis na to zvyknout. Čas od času mě nebo Ricka uvidíš toto pít." A nadzvedl svůj nápoj. Poté ukázal na lednice. "Ta černá je pro nás. Ve stříbrné je jídlo a pití pro tebe."
"Jasně." Odsekla jsem. Naštvaně jsem vstala a odešla se svým jídlem do pokoje.

Až v pokoji jsem ztěžka usedla na židli, oči upřené na misku. Ucítila jsem na tvářích slzy, které jsem si okamžitě setřela. Nechci brečet!
"Nejdřív je na mě hodnej a teď ze sebe dělá totálního idiota." Řekla jsem mezi vzlyky. Několikrát jsem se zhluboka nadechla, což mě trochu uklidnilo.
Když mě pláč přešel, přinutila jsem se něco sníst.
Jídlo bylo naštěstí velmi dobré. Prázdné nádobí jsem položila na chodbu, kdyby se náhodou rozhodl ho odnést, tak aby nemusel klepat. A hlavně, abych ho nemusela vidět.

Ani nevím, jak dlouho trvalo, než se za dveřmi ozvaly kroky tam a po chvíli ticha zase zpět. Ano, měla jsem nutkání za ním vyběhnout, třeba mu dát i facku, a zeptat se, proč to udělal. Ale věděla jsem, že bych určitě neměla takové odhodlání udělat vše, jak bych chtěla. Nedokázala bych na něj vztáhnout ruku, nejspíš ani křičet.
Zachumlala jsem se do deky a potichu sledovala, jak se den mění v noc. To čekání, až budu moct konečně usnout, bylo velmi dlouhé. Ale nakonec jsem se přeci jen dočkala vytouženého spánku.

Procházím se známým lesem, který mě vede k honosnému sídlu. Nechci jít dál, ale nohy mě neposlouchají - a rychle bušící srdce také ne. Nakonec se přeci jen zastavím na konci lesní cestičky, která se mění na kamennou cestu vedoucí k fontánce a dál k sídlu. Vidím, jak stojí ani ne pár metrů ode mě, dívajíc se mým směrem. Zrychluje se mi dech, cítím, jak mě pohledem probodává skrz na skrz - a mě se to líbí! Vím, že chci něco říct. Bohužel, i když pohybuju ústy, nic z nich nevychází. On nakonec zklopí zrak a odchází. Nechci, aby se ode mě vzdálil. Křičím ze všech sil, ale on neslyší. Najednou se k němu rozeběhnu a chci ho chytit, ale cosi mě odhodí na opačnou stranu. V letu vidím jeho vyděšený výraz a poté jen tmu...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 naruto109 naruto109 | Web | 8. června 2018 v 23:06 | Reagovat

tady si můžeš počíst odpovědi na otázky co mi byli položeny :) xD http://naruto109.blog.cz/1805/odpovedy-na-vase-otazky

2 megumi-sakamaki megumi-sakamaki | E-mail | Web | 9. června 2018 v 19:27 | Reagovat

Moc povedený O_O

3 Majo Majo | Web | 12. června 2018 v 17:15 | Reagovat

Mhmm, asi jsem divná, ale v téhle kapitole moc nechápu Ivaninu reakci. Chapu, že se boji, ale nepřijde mi to jako záminka k tomu, aby byla naštvaná. Vždyť oni se přece potřebují taky najíst. Nevím, to jsem moc nepochopila :/ tak uvidíme, jak to půjde dál :3 jinak se mi ta povídka moc líbí :3
A ten obrázek je naprosto boží! Ivone je sladká, Sam vypadá jako Itachi (záchvat fangirlinu - nemá někde ve skříni schovaného Deidaru?) A rick je docela roztomily :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
TOPlist