Lahodná krev 8

26. června 2018 v 10:09 | Naomi (나오미) |  LK příběh
Moc mě nadchly komentáře od Majo ^^ první reakce byla: Sakra, někdo to vážně čte? :D Ale vážně jsi mi udělala radost :)

Pardon, že teď dva týdny nic nevyšlo...nejdřív jsem zapomněla, že je zase úterý :D a pak jsem nějak neměla čas :/ furt jsem někde lítala a nakonec jsem večer byla unavená sednout k blogu a dát se do psaní...

Vzbudila jsem se celá zadýchaná a zpocená. Venku mezitím vál mírný vánek a slunce mi projasňovalo pokoj.
Najednou se rozrazili dveře a přiřítil se ke mě stejně zpocený a téměř bez dechu, Sam. "Jsi v pořádku?" Rychle si mě prohlížel a hledal jakékoli zranění. "Nic mi není." Odpověděla jsem zmateně.


Dívala jsem se do jeho krásných modrých očí, stále omámená z toho, co se stalo.
Poprvé jsem ho viděla s rozcuchanými vlasy. Tak strašně jsem se jich chtěla dotknout. Měl na sobě stejné oblečení jako včera. Nejspíš v něm usnul a určitě nespal v posteli.
Napadlo mě, jestli zase neměl horečku. Přeci jen Rick říkal, že ji má každý večer.

Bohužel tahle chvilka netrvala dlouho, jelikož jsem si vzpomněla, jak se včera, a taky ve snu, choval. Přinutila jsem se a setřásla jeho ruce z ramen. "Co to bylo?" zeptala jsem se.
Sam si povzdychl a zavrtěl hlavou. "Nemám tušení." Pak vstal a přešel ke dveřím. Chtěla jsem na něj zavolat, aby mě nenechával samotnou. Nechci, aby odešel tak brzo!
Zastavil se u dveří a prohrábl si hlasy. "Pokud se kolem tebe bude dít něco divného, okamžitě mi to řekni. Nebo s tím běž za Rickem, je mi to jedno." A prudce za sebou zavřel, až jsem nadskočila. "Ty se chováš divně." zašeptala jsem.

Opět mi bylo do pláče.
"Idiot." pronesla jsem do ticha. Několik minut jsem nehybně seděla na posteli, zrak upřený na dveře a nechala jsem slzy volně téct po tvářích.
Jakmile jsem se uklidnila, přešla jsem do koupelny ke zrcadlu. Vypadala jsem hrozně - takhle mě Sam viděl? Rozčesala jsem si vlasy, opláchla oblyčej a usmála se na svůj odraz. Oči jsem stále měla zarudlé, ale to mě moc netrápilo. "Ať jen vidí, co se mnou jeho chování dělá!" Řekla jsem a přikývla k souhlasu.

Potichu jsem vstoupila do kuchyně. Nikdo tam nebyl, což se mi hodilo. Vzala jsem si z lednice jogurt, poté se zadívala na černou lednici a nakonec jsem si sedla ke stolu.

A teď jen čekat.

Naštěstí jsem nemusela čekat dlouho. Do místnosti vtrhl Rick a hned za ním Sam. Jakmile mě spatřil, překvapeně ucukl. "Dobré ráno." pronesla jsem monotóním hlasem a dál se věnovala své snídani.
"Co se ti stalo s očima?" zajímalo Ricka. Ale nejspíš se jen zeptal, aby nebylo ticho. "Tvůj společník se chová jak idiot." Při těch slovech mi bušilo srdce tak rychle, až jsem měla pocit, že mi vyskočí krkem ven.
Rick se tomu zasmál a přisedl ke stolu. "Bavíme se o Samovi?"
Zamračila jsem se jeho otázce. "Je tu snad ještě někdo o kom nevím?"
Nenápadně jsem se podívala k Samovi, který stále stál zády k nám. "Může se člověk dostat do snu někoho jiného?" Zeptala jsem se Ricka. Překvapením se zakuckal. "O čem to mluvíš?"
Takže ani on nic neví...změnila jsem tedy téma. "Dnes jsem měla divný sen." začala jsem a čekala, jak bude Rick reagovat. Podle mého očekávání zbystřil a čekal, co řeknu. "Běžela jsem a pak mě cosi odhodilo na opačnou stranu. Vzbudila jsem se celá zpocená a špatně se mi dýchalo."
Blonďatý upír zkřížil ruce na prsou. "A? Byl tam někdo?"
Očima jsem přejela k Samovi. "Jen on." Rick se naštval a mrknutím oka byl u Sama a držel ho za límec. "Co sem ti říkal?!"

To je teda rychlost!
Rychle jsem k nim přiběhla a chytla Ricka za ruku. "Sam nic neudělal!" Křikla jsem a snažila se povolit sevření. "Slyšels." Pronesl Sam posměšně. "Nemám důvod někomu lézt do snu." Naráží tím na mě?
Má ruka najednou reagovala a vlepila mu facku. Oba se na mě podiveně podívali. Kdybych mohla, také bych na sebe tak zírala. Co mě to sakra napadlo?
Zaťala jsem dlaň v pěst, jak mě začala štípat.
"Budu venku." hlesla jsem a rychle zmizela z jejich dohledu.

Pořádně jsem se nadechla až venku. "Páni." šeptla jsem stále překvapená, že jsem mu jednu vlepila. Proč jsem to do háje udělala?
"To to ráno nádherně začalo." Povzdechla jsem a rozhlédla se po okolí. Přemýšlela jsem, co budu dělat, jelikož jsem se nechtěla vrátit dovnitř.
Nakonec jsem se rozhodla pro dlouhou procházku, přeci jen to tu vůbec neznám.
Prošla jsem malou brankou a šla po vyšlapané cestičce stále rovně. Když jsem se ohlédla zpátky, dům byl schovaný za stromy.

Procházela jsem se snad půl hodiny, když jsem najednou narazila na něco zvláštního. Přes cestičku byla malovaná žlutá čára. Že by jakási hranice? Jenže nikde nestála žádná výstražná tabule "Nevstupovat". Pokrčila jsem rameny a opatrně přešla na druhou stranu. Ihned jsem se rozhlédla, zda-li se něco nestane. Lesem panovalo stejné ticho jako předtím a já se po pár minutách vydala dál.
Srdce mi bušilo jak o závod. "Doufám, že jsem neudělala hloupost." Říkala jsem si. Měla jsem si s sebou vzít nějakou zbraň. Nebo si najdu pořádný klacek. Té myšlence jsem se zasmála, ale i tak jsem se poohlédla, jestli nějaký nenajdu.

Po nějaké chvíli si uvědomila, že se stmívá...a to rychle. "Musím se vrátit, než se tu ztratím."
Spěšně jsem se vydala stejnou cestou, kterou jsem přišla. Bylo zvláštní, že mi připadala trochu jinak. A hlavně - nikde jsem nenarazila na tu žlutou hranici!
Pomalu jsem začala propadat panice. "To je dobrý, půjdu dál po cestičce." Říkala jsem si nahlas ve snaze se uklidnit. Ale čím dál jsem se nořila do temného lesa, tím víc ve mě rostla panika, že už nikdy nenajdu cestu ven...že ho už nikdy neuvidím.

Teď by se mi hodil mobil.

"Kdyby mi ho nesebrali, mohla bych si posvítit. Nebo zavolat pomoc!"
Na chvilku jsem se zastavila a zhluboka se nadechla. Oči si naštěstí přivykli, takže jsem něco málo v té tmě viděla. Vzhlédla jsem k nebi a pokusila se najít nějaké hvězdy. Samozřejmě neúspěšně a stejně by mi to bylo prd platný, jelikož z hvězd neumím číst, ale v této temné hodince se musí zkusit vše.

Když jsem se dala opět do kroku, uslyšela jsem za sebou křupnutí větvičky. Prosím, ať to není hladové zvíře!
Co nejopatrněji jsem se otočila. "Ha-haló?" Hlas se mi třásl. Sebrala jsem ze země první větší větev, na kterou jsem narazila a zaujala postoj.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Majo Majo | Web | 7. července 2018 v 19:59 | Reagovat

Pani, Sam mě docela vylekal, jak tak za ní přiběhl. Ale chápu, že ji to rozrušilo, chová se k ní vážně divně,plus je na zcena neznámém místě :/ Rick mě přestal štvát a začínám ho zase mít ráda :D a jako vlepila Samovi pěknou facku! Jen mi přijde, že lítá z maléru do maléru, kam se o ztratila? Snad se jí nic nestane -_-
Jsem ráda, že tě mé komentáře potěšily :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
TOPlist