Lahodná krev 9

3. července 2018 v 22:39 | Naomi (나오미) |  LK příběh
Další díl nečekejte příští týden, ale za dva týdny 17.7 (pokud se mi nepodaří sepsat díl dříve, než odjedu), páč pojedu k babičce ^^



Každou chvílí jsem se připravovala zaútočit, ať už se na mě chystalo cokoli. Snažila jsem se co nejvíc poslouchat okolí, zda-li zase něco neuslyším, ale všude vládlo naprosté ticho. "Kde sakra je?" zašeptala jsem netrpělivě. Ruce se mi potili a dostávala se do nich křeč, jak svírali dřevěnou zbraň.


"UKAŽ SE!" Zařvala jsem z plných plic na celý les, ale samozřejmě se nikdo neozval. "Že bych měla slyšiny?" Povolila jsem v obraně a dala se do kroku, když jsem v tom do něčeho tvrdého a teplého narazila. Pustila jsem v tom šoku větev a padla na zadek. "Co to bylo?" Snažila jsem se nahmatat to, co mě srazilo k zemi, ale přede mnou nebyla žádná překážka.

Někdo tu je! Celou dobu mě sleduje!

Na nic jiného jsem již nečekala. I když jsem nevěděla, kdo to je, dala jsem se na útěk. V tuhle chvíli mi bylo jedno, kam běžím. Musela jsem být v pohybu, jinak bych se psychicky zhroutila.
Klopítala jsem o kořeny stromů, o kameny či spadlé větve. Za sebou jsem slyšela tichý smích. "Kde je východ? KDE!"
Několikrát jsem upadla, ale přinutila jsem se znovu vstát a běžet dál. Přece tady neumřu?!

Náhle jsem si vzpomněla na tu temnou uličku. Našli mě tady? Ne, to není možné. Nikdo kromě Sama a Ricka...prudce jsem se zastavila. "Ricku, jsi to ty? Tohle není sranda!" Křikla jsem do tmy. Modlila jsem se, aby to byl doopravdy on. Ale kroky se stále blížili a já začala litovat, že jsem zastavila, jelikož mě nohy nechtěli dál poslouchat.
"S-Same?" Špitla jsem strachy bez sebe. Postava se zastavila pár metrů přede mnou. V té tmě jsem jakž takž rozpoznala stavbu jeho těla. Bylo jasné, že se jedná o muže, měl svalnatější tělo, než Sam nebo Rick. Za to byl o něco menší postavy. O to větší strach jsem měla, protože to znamenalo, že tu kromě nás tří je i někdo jiný.
Zavřela jsem oči. Chtěla jsem utéct, co nejdál a co nejrychleji, ale nohy jsem měla jako z kamene. Zatajila jsem dech a vyčkávala.
Pak mě někdo zezadu chytil za paže a trhl se mnou na svou stranu, až jsem vyděšeně vyjekla.

"IVANE!" Zaslechla jsem až moc známý hlas a otevřela jsem oči. "S-S-Same." Úlevou jsem ho objala. "Ani nevíš, jak ráda tě vidím."
"Co se stalo? Hledali jsme tě celou noc!" Jeho hlas byl plný hněvu. "Jak celou noc?" Rozhlédla jsem se kolem. Až teď jsem si všimla, že už není tma. Rychle jsem se podívala směrem, kde ještě před chvílí byl málem můj poslední moment, ale nikdo podezřelý tam nestál. "To není možný. Stál tady." Zašeptala jsem nevěřícně.
"Kdo?"
"Já...nevím." Sklopila jsem hlavu. "Nikdo jiný tu není." Řekl Sam. Přikývla jsem k souhlasu, i když jsem věděla, že to není pravda. Přece jsem si to všechno nevymyslela?
"Kde je Rick?" Zeptala jsem se, když jsem si všimla, že tu s námi není. "Rozdělili jsme se." Odpověděl už klidným hlasem. "Pojďme, jsi celá bledá a určitě máš hlad."

Sam mě doprovodil do pokoje, dokonce mi pomohl do postele, jako bych to sama nezvládla. Nic jsem na to neřekla, líbilo se mi, jak se najednou tak stará. "Odpočiň si. Něco ti uvařím a za chvilku jsem tady."
Představa, že budu opět sama, mě děsila. Rychle jsem vstala z postele a chytila ho za ruku. "Jdu s tebou."
Na Samovi bylo vidět, že by byl radši, kdybych ležela. Naštěstí bez jakéhokoliv dohadování přikývnul a šli jsme společně do kuchyně, kde jsem usedla ke stolu a vychutnávala si pohled na upíra, který pro mě vařil.

"Co jsi dělala tam venku?" Zeptal se Sam, jakmile jsem dojedla. Zahleděla jsem se do prázdného talíře a přemítala, zda-li mu mám říct pravdu o tom neznámém. "Procházela se?" Nervózně jsem se zasmála. "A kromě toho?" vyzvídal dál. "Říkala jsi, že tam někdo byl."
"To ano, ale taky se mi to mohlo zdát."
Sam si všiml mého ustaraného oblyčeje a vzal mě za ruku. "Můžeš se mi svěřit se vším, to přece víš." Souhlasně jsem přikývla, ale i tak se mi o tom nechtělo mluvit. Co kdyby se ukázalo, že tu není bezpečno a museli by mě šoupnout někam jinam - daleko od něj.

"Půjdu si lehnout." Řekla jsem a vstala ze židle. Sam šel mlčky za mnou až k mému pokoji. "Na chvíli odejdu. Musím najít Ricka a říct mu, že jsem tě našel. Určitě blázní vzteky, že nejsi nikde k nalezení."
Té představě jsem se musela zasmát. "Spíš se raduje, že nejsem k nalezení."
Rozloučil se a rychlostí upíra zmizel.

Najednou jsem nevěděla, co mám dělat. Mám si lehnout, jak jsem plánovala? Co kdybych usnula a on mě zabil ve spánku? Strach se opět probouzel, ale nechtěla jsem, aby zase zvítězil nad mým tělem. Musela jsem se dát do pohybu.
Vyšla jsem z pokoje a zamířila do knihovny.

Nestihla jsem dočíst první kapitolu, když jsem uslyšela z chodby hlasy. Do místnosti vešli mí spolubydlící a nevěřícně se na mě oba zahleděli, jako by poprvé viděli ženu číst.
"Myslel jsem, že spíš." Podotkl Sam a usedl na gauč. "Nemohla jsem usnout."
"Sam mi řekl, že jsi někoho viděla." Přidal se do rozhovoru Rick. Oni si snad říkají všechno. Trochu mě zamrzelo, že je s Rickem takový kamarád, zatím co mě od sebe neustále odstrkuje a pak je na mě najednou hodný. "Nic to nebylo." Zvýšila jsem na něj hlas. "Nemusíš se hned rozčilovat." Pronesl stejným hlasem blonďák. "Nerozčiluju se, jen nemám náladu na další rozhovor na stejné téma. Nejspíš jsem jen měla vidiny, když jsem celou noc byla venku." Zhluboka jsem se nadechla. "Ale pokud jsi to nepředstavovala, co by se mohlo stát?" Zeptala jsem se již klidnějším hlasem, aby na mě nebylo poznat, že něco skrývám.
"Musel bych nahlásit vniknutí." Odpověděl Rick. "Naši lidé by museli prohledat okolí a pokud by se nikdo nenašel, převezli by tě na jiné místo."
"Jenom mě?" Zadívala jsem se Samovi do očí. "A co Sam?"
"Pro něj by se taky našlo něco jinýho, ale ty jsi priorita." Řekl Rick. Priorita. Jen kvůli tomu, že díky mojí krve upíři šílí... "Je skvělé být středem pozornosti."

"Ivane." Promluvil najednou Sam. Kdyby tak věděl, jak zběsile mi buší srdce pokaždé, když vysloví mé jméno. "Viděla jsi někoho?"
"Já...já nevím." Opřela jsem se o opěradlo křesla a přála si, aby mě celé pohltilo a já se tak vyhnula téhle situace. "Byla tma." pokračovala jsem a přemýšlela, co dál říct. Nechci odtud odejít.
"Pro jistotu sem někoho zavolám."
"Nemusí to nic znamenat." Nervozita ve mě stoupala každým slovem. "To je možný, ale chci si být jistý, že sem nikdo nevpadl. A pokud jo, musíme najít jejich vchod." Rick byl vážně rozhodnutý. "Tak...nepočká to do zítra?"
"Zbláznila ses?" Vyjel na mě, až jsem překvapením nadskočila. Šla z něj hrůza, o to větší, když vím, že je upír, ale neukážu mu, že se ho bojím! Odhodlaně jsem vstala a zaťala pěsti. "Nejspíš jo, ale pokud budu muset odejít, tak si musím promluvit se Samem o samotě. A krátký rozhovor to určitě nebude."

Poté jsem se podívala na Sama, který celou dobu sledoval naše slovní dohadování. Bylo na něm vidět, že je zmatený. "Dobře, promluvíme si." Souhlasil, což Ricka ještě víc dopálilo, jelikož nebylo po jeho. "Fajn! Ale žádné procházky ven a všechny dveře a okna budou zavřené, je to jasné?!"
Oba jsme přikývli a Rick odešel z knihovny.
"O čem chceš mluvit?" Otočil se ke mě Sam. "Tady ne." zavrtěla jsem hlavou, vzala ho za ruku a odvedla ho do svého pokoje. Sam se těsně před vstupem do místnosti zastavil. "Proč?.."
"Rick nás tu nebude obtěžovat." skočila jsem mu do řeči.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Majo Majo | Web | Pondělí v 15:20 | Reagovat

Páni, zajímalo by mě, kdo jí tam sledoval, bůhví jestli to nebyl ten upír, co jí chtěl na začátku zabít :/ ale nechci, aby tamodtud odjela, takže chápu, proč řekla, že se jí to asi zdálo, že byla tma

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
TOPlist