Lahodná krev 11

7. srpna 2018 v 11:54 | Naomi (나오미) |  LK příběh



Probudilo mě šimrání na boku. Když jsem rozespale otevřela oči, vedle mě se usmíval Sam, opírajíc se o ruku. "Dobré ráno, krásko." Rukou, kterou mě hladil po křivkách, přejel k tváři a políbil mě na čelo. "Takové probuzení si nechám líbit." Usmála jsem se a přitulila se k němu. Opět jsem si vzpomněla na naši první noc a zaculila se mu přitisknutá na hrudi.


"Máme ještě hodinu." Pronesl mi do vlasů. "Jenom?"
"Celá noc ti nestačila?" Zamumlal s úsměvem. Odtáhla jsem se od jeho chladného těla a pohlédla mu, s vážným výrazem, do tváře. "Nestačila! Konečně jsme byli spolu v jedné místnosti víc jak hodinu. A navíc bez Ricka. Nechci se tohohle okamžiku jen tak vzdát a navíc mi stále dlužíš pár odpovědí."
Sam mě podladil po vlasech. "Copak tě zajímá?" Zeptal se. "Jsou tu dvě věci, které mi vrtají hlavou. Nejdřív tvé chování." Uhnula jsem pohledem a čekala na reakci. "Mé chování?"

Sam se posadil. Najednou jsem litovala, že jsem se zeptala. Ta otázka se mu zřejmě moc nelíbila. Také jsem se posadila, i když bych raději dál ležela v obětí. "Ano. Nejdřív jsi na mě milý, pak jsi zase na zabití a já si vůbec nejsem jistá, co se ti honí v hlavě." Vysvětlila jsem.
"Ivane, já..." Sam očividně nevěděl, co na to říct. Prohrábl si rozcuchané vlasy a zahleděl se směrem k oknu.
"Nebudeš žít tak dlouho." Zašeptal smutným hlasem. Tohle ho celou dobu trápilo? "Kvůli tomu to bylo?" Nevěřícně jsem na něj zírala. "V tom případě mě proměň." Natáhla jsem k němu ruku. Jsem ochotná se vzdát lidskosti, pokud budu moct po zbytek života být s ním.

"Zbláznila ses?!" Vykřikl, až jsem na místě poskočila. "I kdybych to mohl udělat, nikdy bych tě neproměnil! Stačí jediné kousnutí a víš, co by se mohlo stát. Co bych ti mohl udělat."
Zadívala jsem se na svou ruku. "Promiň." Úplně jsem zapomněla, že je moje krev prokletá. Teda alespoň pro mě. "Proto jsi se choval jako idiot." Zasmála jsem se, slzy na krajíčku. Na moment jsem si představila náš život. Já jako upír a on po mém boku na věky věků.

"To byla první otázka. A ta druhá?" Změnil téma. "Jasně...Ty horečky. Rick mi říkal, že je máš každý večer. Proč?"
Sam se zasmál. "Na co ten vážný hlas?"
Překvapeně jsem zamrkala. "O nic nejde. Trpím jimi od dětství. Nedá se jich zbavit, ale zvykl jsem si." Odpověděl. Něžně mi prsty přejížděl po dlani. Na chvilku zavládlo ticho, dokud se neozvalo zaklepání. "Ivane! Sbal si věci!" Rick ještě třiktát zabouchal a pak odešel. "Je tu dřív." Posmutněl Sam, oči stále upřené na mou ruku.
"Pak tedy nemusím tolik spěchat." Usmála jsem se na něj. Nejradši bych si vůbec nebalila. Přitulila jsem se k němu a vychutnávala si jeho blízkost, zapamatovávala si jeho vůni. Nevím, jak dlouho budeme od sebe.

Nakonec jsem se musela odtrhnout a sbalit si oblečení. Sam se na mě po celou dobu díval. "Kdy si půjdeš zabalit ty?" Zeptala jsem se, když jsem položila cestovní tašku ke dveřím. "Nejdřív tě vyprovodím. Chvilku potrvá, než se vrátí pro mě." Přešel ke mě a začal si pohrávat s mými vlasy. "Nemám ti ustřihnout pramen?" Zavtipkovala jsem. "Ani jsem ti neřekl, jak moc ti krátké vlasy sluší." Z jeho slov se mi podlamovala kolena. "Víš, že jsem na tohle čekala od doby, co jsme se tu poprvé uviděli?"
Sam klesl pohledem k zemi. "Promiň." Nechtěla jsem ho ranit. Vzala jsem jeho tvář do dlaní. "Omluva přijata." Stvrdila jsem to polibkem, který mi ochotně vrátil.
"Můžeme vyrazit?" Zeptal se mě, když mi dal poslední pusu na tvář. Přikývla jsem a oba jsme vyrazili před dům za Rickem.

Blonďatý upír na nás čekal a netrpělivě podupával nohou. "Že vám to ale trvalo."
Nic jsem na jeho komentář neřekla. "Kam až s námi půjde Sam?"
Upíři se na sebe podívali. Všimla jsem si Rickova nepatrného kývnutí a otočila se na Sama. "Půjdu až k průchodu." Usmál se a vzal mi cestovku.
Podívala na honosný dům. Bude mi chybět. Celé tohle místo. Je tu takový podivný klid. Naposledy jsem se zhluboka nadechla a poté vyrazila se Samem, který na mě čekal, za Rickem.

Cesta se nám dost rychle krátila. Ve snu mi to vždy připadalo jako věčnost, ale v realitě uběhlo pouhých pár minut a už jsme stáli u cíle. Sam mi podal tašku, kterou jsem si neochotně vzala. "Zavolám ti." Řekl, čímž mě přiměl se pousmát. "Dobrý vtip." Pevně jsem ho objala.
"Hotovo. Jdeme." Zvolal Rick. Mlčky jsem přikývla a odtáhla se. Pomalu jsem kráčela k namodralému světlu, oči stále upřené na Sama.

Jen co světlo zmizelo, ocitla jsem se na neznámém místě. "Nejsme zpátky na základně?" Rozhlédla jsem se kolem. Budova vypadala opuštěná, všude se válely krabice, staré letáky a některá okna byla vysklená, nebo úplně zazděná.
"Chvilku počkáme. Jsme tu brzo." Podotkl Rick a oprěl se o zeď.
Nemuseli jsme čekat dlouho. Ode dveří jsem zaslechla hlasy, které se k nám pomalu blížili. Zastavili ani ne metr od nás a já poznala Bena, který stál uprostřed.
"Znovu se setkáváme, Ivane. Chlapi, tohle je Ivane. Ivane, to je Oliver a Petr." Představil nás a potřásl si s Rickem na uvítanou. "Co zbytek?" Zeptal se Rick. "My ti nestačíme?" Obořil se na něj Petr s posměškem. "Podle pokynů vás mělo být víc. Potřebuju lidi i na druhé straně."
"S tím nemám problém. Chlapi můžou jít s tebou a já zatím dopravím Ivane do bezpečí." Prohodil Ben. Jeho společníci nebyli tím nápadem nadšení, ale nakonec přikývli. "Dobrá." Řekl Rick a nastartoval průchod.
Mohla bych proklouznoout a vrátit se, ale stejně by mě chytili a pak by se se mnou určitě nemazlili.

Rick se neobtěžoval na nějaké loučení, pouze mi krátce zamával a zmizel ve světle.
"Půjdeme?" Zeptal se mě Ben, jakmile jsme byli sami. "Jasně." Usmála jsem se a následovala ho ven k černé dodávce.
Překvapilo mě, že se dveře otevřely a vevnitř seděl muž s krátkými černými vlasy. "Nasedej!" Rozkázal mi, jako bych byla spíše zvíře, než člověk. "D-dobře?" Nejistě jsem se ohlédla na Bena, který se jen usmíval a pokynul mi, abych poslechla.
V autě seděli další dva, plus řidič. "Myslela jsem, že víc lidí neposlali." Očima jsem těkala z jednoho pasažéra na druhého. Ale ani jeden se neobtěžoval odpovědět.

"Jedeme." Zaslechla jsem Benův hlas. Seděl vedle řidiče a o něčem se potichu bavili. "Tohle je fakt ona?" Zeptal se muž sedící naproti mě. "Jinak by ji Ben neměl, ne?" Zasmál se druhý a oba si mě prohlíželi od hlavy až k patě. Cítila jsem se nepříjemně v jejich společnosti a měla jsem pocit, že je tu něco špatně. Usmívali se tak zvláštně...jako bych byla trofej, kterou právě vyhráli.
"Kam jedeme?" Promluvila jsem a přinutila se k úsměvu. "Do bezpečí." Ozval se Ben.

To mi toho řekl hodně.

Dívat se z okna bylo marné. Nebylo skrz ně vidět, takže jsem neměla sebemenší tušení, kam jedeme nebo v jakém městě zhruba jsme.
Když vůz konečně zastavil, Ben otevřel dveře a všichni jsme vystoupili. "Nemocnice?" Byla jsem totálně zmatená. Tady mě mají schovat?
"Nejlepší místo pro tebe." Zasmál se jeden z chlapů. Skrčil do mě, abych se dala do pohybu. Nejdřív jsme šli k hlavnímu vchodu, ale pak mě nasměrovali k jiné budově. Když jsem si přečetla nadppis na dveřích, prudce jsem zastavila. "Transfuzní oddělení?" Než jsem stačila říct něco dalšího, ucítila jsem bolestivé píchnutí v krku a jak se mi podlomila kolena.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 niki-chan niki-chan | Web | 8. srpna 2018 v 6:55 | Reagovat

Tak to teda skončilo v hrozném okamžiku, už jsem čekala napjatě co se teda děje a on konec, chjo. Fakt čekám na další díl, co se s Ivane stane :-?

2 Majo Majo | Web | 20. srpna 2018 v 12:38 | Reagovat

Myslím si, že v těch horečkách bude uricte nějaká větší záhada, než Sam rekl.. Hmm, uvidíme.
Takhle to useknout? Co jí sakra chtějí udělat, sebrat ji veškerou její vzácnou krev? Úplně se teď bojím, co se s ní stane :/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
TOPlist