Lahodná krev 12

14. srpna 2018 v 11:45 | Naomi (나오미) |  LK příběh



Rick zavřel za sebou průchod a podíval se na své společníky. Znal je pouze od vidění a právě z toho důvodu jim také nedůvěřoval. "Na co čekáme?" Zeptal se Oliver. "Na nic. Jdeme." Odsekl Rick a vedl je skrz lesík k velkému domu.
Sam na ně čekal na schodech. Jakmile je spatřil, šel jim naproti.


"Poslali pouze vás?" Podivil se nad počtem mužů. "Vypadá to tak." Podotkl Rick a spěšně dva neznámé představil. "A co Ivane?"
"Je s Benem." Odpověděl blonďák. "Je v dobrých rukách." Dodal a otočil se na nové členy týmu. "Rozdělte se a hledejte vše, co se hýbe. Jsme tu jen my čtyři, takže pokud na někoho narazíte, nemazlete se s nimi."
Oba muži přikývli a každý se vydal jiným směrem.

"Chvilku to potrvá. Teda myslel jsem, že jich pošlou víc na průzkum." Povzdechl si, když osaměli. "To jsme dva." Souhlasil Sam a zahleděl se směrem k lesu.
"Řekls jí to?" Promluvil najednou Rick.
"A co?"
"Hele, je mi jasný, že jste v noci jen nespali. Neměla by vědět, že odsud nemůžeš odejít?"
Sam si prohrábl vlasy a opřel se o zábradlí. "Víš, že se mě na to dokonce zeptala?" Oči mu posmutněly. "Zeptala se mě na mé horečky. Měl jsem sto chutí jí říct pravdu, že to díky tomuhle místu jimi trpím, že jsem k tomuto domu připoután svým životem." Odmlčel se a zhluboka se nadechl. "Co je na tom těžkýho? Měls ji říct to samé, cos tenkrát řekl mě: Jsem prokletý s tímle domem, který ze mě občas vysává energii a tak jsem někdy zranitelný jako obyčejný člověk...Jednoduchý."
Sam se pousmál a poplácal ho po rameni. "A myslíš, že by pak odešla?"
Rick zavrtěl hlavou. Moc dobře věděl, že by se Ivane držela zuby nehty, aby ji neodvedl. Podíval se na svého přítele, který byl stále skleslý. "Hlavu vzhůru. Když najdeme vetřelce a zajistíme jejich průchod, mohl bych se u šéfa přimluvit, aby tu mohla zůstat." Pokusil se o úsměv.
"V tom případě se dáme do práce." Řekl Sam a oba se vydali hledat nevítané hosty.

***

Probudila mě palčivá bolest hlavy. Vše jsem viděla rozmazaně a při snaze se posadit mě píchlo v předloktí. "Co to-?" Omámeně jsem nahmatala hadičku, která mi vedla z paže kdoví kam. Zaostřila jsem na tekutinu, v ní která proudila. "To je...krev?" Hlas se mi roztřásl.

Kde to do háje jsem!

Jakmile jsem viděla normálně, prohlédla jsem si místnost. Seděla jsem na nemocniční posteli. Sama. Obě ruce jsem měla napíchnuté a vypadalo to, že ze mě vysávají krev. Místnost měla jedno okno, které bylo zatažené roletou, takže jsem nemohla poznat, jestli je den nebo noc.

Chtěla jsem si ty příšerné věci strhat z těla, ale byla jsem tak zesláblá. Mé tělo nechtělo poslouchat, i s otáčením hlavy jsem měla problém, jak mě bolela.
Najednou se otevřely dveře a dovnitř vstoupil muž s rouškou přes obličej. "Co se tu děje? Proč jsem tady - takhle?"
Nereagoval na žádnou otázku. Přešel k posteli, zkontroloval transfúzní sáčky, které byly z poloviny plné, něco si zapsal do karty, kterou si s sebou přinesl a poté mi něco píchl a mě se nedobrovolně zavřely oči a já upadla do temnoty.

***

"Našli jste něco?" Zeptal se Sam, jakmile se všichni sešli v zahradě. "Nikde žádná stopa po vetřelcích." Zavrtěl hlavou Petr. "A nevymyslela si to ta holka?" Promluvil Oliver znechuceně. Očividně se mu tam nelíbilo.
Sam nad tou poznámkou zaťal pěsti a měl co dělat, aby mu jednu neubalil. "Nebyli byste tu, kdyby to byl pouhý výmysl!" Stále přemýšlel, kdo a proč by sem někdo vnikl, co tím sledují?
"Ricku, podej hlášení." Pronesl a šel do domu, aby neměl ty dva na očích.

***

Když jsem otevřela oči, byla jsem stále v místnosti. "Takže...to není...sen." Rozhlédla jsem se, zda-li tu někdo není. Nevěděla jsem, jestli mám mít radost, že jsem sama nebo se bát.
Zase se otevřely dveře a vešel ten samý muž. Nebo jsem si to aspoň myslela, jelikož měl na sobě roušku.
"Co děláte?" Zeptala jsem se a čekala na odpověď. Samozřejmě jsem se jí nedočkala.
Opět si něco zapsal do karty při kontrolování sáčků s krví. Až teď jsem si všimla, že je v něm méně krve, než předtím. To už je měnily?! Srdce se mi strachem rozbušilo. I na monitoru bylo vidět, že mi stoupl tlak. Muž se zamračil a něco zamumlal. Pak vytáhl další injekci a zase mě uspal.

***

Sam přecházel po místnosti sem a tam. Cítil se totálně k ničemu. Nemohl se pořádně zapojit do hledání pro případ, že by doopravdy šli po něm a kvůli tomu nedokázal zajistit Ivane bezpečné místo. Tak moc chtěl něco rozbít! Cokoli!
"Hlavně to nepřeháněj." Ozval se ode dveří Rickův hlas. "Tak co?" Zeptal se ho Sam. Nemusel říkat víc, Rick moc dobře věděl, na koho se ptá.
"Zatím nic." Zavrtěl hlavou. "Bohužel ani já nevím, kam jeli. Musíme počkat, až se Ben ozve."
Sam se sesunul na pohovku a prohrábl si vlasy. "Jasně. Ty jejich tajnosti. Kdybych alespoň veděl, že je v pořádku." Povzdychl si a na chvilku zavřel oči. Nyní opravdu potřeboval slyšet nějaké dobré zprávy. Co když se jí něco po cestě do jiného úkrytu něco stalo? Ta myšlenka ho hryzala skrz na skrz. Nedokázal si představit, co by si bez Ivane počal. Ona byla pro něj světlo v temnotě.
Najednou pocítil Rickovu ruku na svém rameni. "Je v pohodě. Ben je dobrý chlap." Sam přikývl. "Vím. Už jsi to jednou říkal."
"Budu s těma dvěma dál hledat a ty se mezitím trochu prospi." Dodal a odešel.
Sam učinil, jak Rick řekl a natáhl se.

***

Neměla jsem sílu otevřít oči. Kolik krve se mě vycucli? A hlavně - proč mi to dělají?!
Připadalo mi, že je mé tělo čím dál tím víc těžší a těžší. Je ze mě ležící mrtvola. Problesko mi hlavou, ale ani usmát jsem se tomu nemohla.
Uslyšela jsem otevření dveří a kroky, které se ke mě přibližovaly. Nechtěla jsem, aby věděli, že jsem při vědomí. A hlavně jsem něchtěla další uspávací injekci. Přesvědčovala jsem sama sebe, že je to v pořádku, že není důvod panikařit. Naštěstí to zabíralo a tlak se držel v klidu.
Po chvilce jsem uslyšela cvaknutí propisky, jistě si zapisoval do karty, a poté se kroky vzdálily a dveře se zavřely. Díky tomu, že jsem byla stále při vědomí, jsem slyšela slabounké pípání, jako by někdo něco mačkal, až mi došlo, že jsem tu zamčená!

Nemají důvod mě zamykat. Kvůli nim se nemůžu ani podrbat na zadku!

Přemýšlela jsem, jak se z téhle polízanice dostat. Jenže dokud jsem napojená, nemám sebemenší šanci na únik. Kéž bych teď byla se Samem...To je ono!
V duchu jsem zajásala. Že mě to nenapadlo! Můžu se dostat k Samovi do snu a říct mu v jakým jsem problému. Jediné, co zbývalo, bylo, aby Sam zrovna spal. Ale nezbývalo, než to prostě zkusit.
Naštěstí netrvalo dlouho a upadla jsem do spánku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 niki-chan niki-chan | Web | 15. srpna 2018 v 15:43 | Reagovat

Fuj, nechtěla bych se takhle probudit, držím Ivane pěsti, aby se dostala z těch hadiček

2 Majo Majo | Web | 20. srpna 2018 v 12:43 | Reagovat

Chudák Ivane, naprosto ji osalili a podvedli, ale jsem.nakonec rada, že ji napadlo zavolat si Sama na pomoc skrz sny...snad to vyjde, i když Sam nemůže to sídlo opustit.. zajímalo by mě, jestli by hned zemřel, nebo ne :) snad to dopadne dobře :)

3 Mei Shinako Mei Shinako | Web | 23. srpna 2018 v 16:59 | Reagovat

Ty joo, snad jí to vyjde. Těšim se na další. (♥ω♥*)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
TOPlist